Říká se, že musíme děti přinutit k pohybu. Protože hrajou hry, čuměj do tabletů, jejich verbální projev prej končí u emoji a gifů, neuměj kotoul, jsou slabý, tlustý a pomalý. Takže kvitujeme každou snahu, která je ve školách a podobných zařízeních nutí k více pohybu nějakou donucovací praktikou. Sami je kopeme po školách (a domácích úkolech samozřejmě) ven, nutíme je do kroužků a pak máme pocit, že jsme udělali maximum pro jejich zdraví.
Viděli jste ale někdy majoritu společnosti? Jak se (ne)hejbe? Odpoledne po práci to sebou flákne na gauč a čus. Případně pracuje ještě doma. Pak následuje pár hodin “odpočinku” u televizí a kompů a dobrou s kobrou. K čemuž mě napadají dvě věci:
Zaprvé, kde má potom dítě přesně brát ty vzory k pohybu? Co mu přesně ukazujeme, že je super a fajn?
Zadruhý, když je dospělej člověk zdrchanej po 8 hodinách v kanclu, čekáte, že dítě na tom po 8 hodinách ve škole bude líp? Proč? On je to často úplně stejnej systematickej vopruz. Každej den děláte jedno a to samý víceméně pořád dokola. Máte pár přestávek a jednu “velkou” na oběd. Pak si odpíchnete a ráno odznova. Jedinej rozdíl je ten, že dítě za to nedostává odměnu a často se tam nedostavuje zrovna dobrovolně.
Já se poměrně dost hejbu. A čeho jsem si všiml je, že dítě velmi často jen zrcadlí svoje okolí. Pokud celá familie a jeho kámoši jedou na snickerskách, chipsech a cole, pojede na tom s velkou pravděpodobností taky. Jako úplně bych nečekal, že v 6-7 letech přijde a řekne, že se hodlá stravovat zdravě, ať mu doma koupěj čerstvou zeleninu, ovoce nebo je zažaluje za ublížení na zdraví z nedbalosti. No a stejný je to s pohybem. Ukazujte dítěti že je super viset a bude viset a šplhat. Ukazujte mu, že je super plavat a bude plavat. Ale ukažte mu, že je super dívat se na seriály po večerech, spát s puštěnou telkou a bude to asi dělat taky.
Je to až takhle jednoduchý? No ne, samozřejmě že není. To dítě formuje celý to okolí. Takže stačí, když si pořídí jeden kámoš Playstation a za chvíli bude (s trochou nadsázky) do baráku vodit celý sídliště. Ale přesto, je mnohem pravděpodobnější, že si dítě mimo to vypěstuje i pozitivní vztah k pohybu, pokud mu budeme ukazovat, že pohyb je super. Ono se to nakonec krásně ukazuje i ve světě těch dospělích. Začněte běhat a po čase zjistíte, že se o tom mluví. Někdo dokonce běhat začne. Možná “ na tajňačku”, ale bude. Mluvte o visení a lidi v okolí začnou přemejšlet o tom, kam našroubovat hrazdu. Cvičte a uvidíte, že se lidi začnou zajímat a starat. Možná nebudou dělat to, co vy. Možná budou dokonce dělat vyloženě píčoviny, ale začnou se zajímat.
Protože je ale člověk tvor od přírody línej (rozuměj, chceme udělat co nejvíc věcí s co nejmenším vynaložením energie) vznikají tendence tenhle veskrze dobrovolnej a pozitivní proces “sám půjdu příkladem” nějak obejít. Jak? Donucením. “Ty nám tu kyneš hochu, nás to sere, my tě k tomu pohybu donutíme.” A podle mě je tenhle způsob krajně stupidní, protože je drahej, všechny prudí a nakonec vede často k přesnýmu opaku toho, co je vlastně cílem...
Člověk totiž není pes. Ano, můžete v něm vypěstovat Pavlovův reflex a naučit ho “aportovat”, ale to by člověk musel žít v totální izolaci od okolí, aby se naučil mít rád svého pána tak, jako se to naučí pes. Psa můžete třískat a stejně k vám příště přiběhne a bude si vrtět chvostem. Ale člověk je mnohem složitější útvar s mnohem rozsáhlejším myšlením. A lidová moudrost říká, že to co člověk zaseje, to taky sklidí. Takže až vám potomek v 15 poprvé zavře dveře před ksichtem s tim, že vám na to plavání (na který jste ho donutili chodit v 5 letech) kašle, nedivte se. Uděláte s tim pramálo. Respektive ho můžete ještě chvilku vydírat, ale vede to akorát k náseru všech doma na všechny, nikoho to nebaví a nakonec to často vede k těžce napravitelným bolístkám. A to i přesto, že byste vyhráli a potomek nakonec fakt plaval a udělal dobrou kariéru. Nakonec se podívejte, kolik profesionálních sportovců si svojí kariéru odneslo těžkýma depresema, stavama úzkostí a tak dále. Suma sumárum klidně někoho k něčemu nuťte, ale ponesete si nakonec následky.
Pointa celýho článku je, že je podle mě mnohem výhodnější jít příkladem, pokud něco po ostatních chci, než je donutit. Ať už legislativně, vyhrožováním, nebo jakkoliv jinak. Chcete aby ostatní lidi nejedli maso, protože je super, že kvůli tomu netrpěj zvířata? Nechte je na to přijít samotný. Sdílejte s nima váš postoj, vysvětlujte, obhajujte, argumentujte. Ale nenuťte. Neb zasadíte akorát nenávist a zlobu. Chcete aby se lidi víc hejbali? Jděte příkladem a strčte si svoje legislativní změny o “pohybu ve školách navíc” někam...do šuplíku. Hluboko. Já sám pohyb miluju a hejbu se, ale v životě by mě nenapadlo nutit k tomu ostatní. Chceš se hejbat? Budu rád. Připadá ti to směšný a chceš radši trávit 16 hodin u kompu? Nemám s tim problém. Je to nakonec tvůj život a já nejsem tvůj soudce. Každej jsme si soudcem i popravčí četou sami.