Ten den bylo pravé podzimní počasí. Mlhové třásně byly rozvěšeny kde se jen dalo. Drobný déšť podtrhoval zádumčivou atmosféru. Zvuky lesa umlkly, jako by se vše živé někam ukrylo. Ticho, zvýrazněné zvuky kapek, zahalilo les stejně důkladně jako mlha.
Zastavil své kroky. Připadalo mu nemístné rušit svým pohybem tuto majestátní scenérii. Právě se ocitl v chrámu. Tak jako bývají lidské chrámy prosyceny vůněmi kadidla, byl tento přírodní chrám prosycen směsí podzimních vůní. Ještě nedávno vyprahlá zem tiše hltala každou kapku vláhy a vydávala těžkou, vlhce zemitou vůni, která se mísila s lehkými závany vůně navlhlé pryskyřice jehličnanů. Spadané listí dodávalo, pod tíhou spásné vláhy, nasládlou vůni tlení. Vše bylo promícháno v dokonalé harmonii.
V tomto lesním tichu nezapraskala ani větvička. Přesto koutkem oka zahlédl pohyb. Aniž by si toho předtím všiml, stál na srnčí stezce. Z jeho pravé strany se blížil srnec následován srnou. Zastavili pár kroků od něj. Neutekli. Zůstali stát na místě, jakoby i oni podlehli majestátnosti přírodního chámu a nechtěli svým úprkem rušit tuto chvíli rozjímání.
Přestal vnímat detaily. Jeho zrak se rozostřil a cítil, jak se stává součástí všeho okolo. Byl stromem, trávou, kamenem, spadaným listím i jehličím. Jeho tělo se zvětšovalo, vědomí umlkalo. Nevytratilo se. Jen tiše vnímalo a nehodnotilo. Pocity vznášení se střídali s pocity ukotvení. V jednu chvíli byl všude. Dokonale spojen se vším okolo. Čas přestal existovat. Nekonečná chvíle propojení.
Najednou se vše zhroutilo. Ticho lesa prořízl příšerný zvuk motorové pily. Stratil spojení s okolím. Srny se lekly a utekly hlouběji do lesa. Zůstal ještě chvíli stát. Dotekem ruky se rozloučil se stromy, trávou, kamením. V duchu poděkoval přírodě za nádherný zážitek a obrátil své kroky k domovu.