Ta modlitba mi prostoupila tělem, kdybych věděl to, co mi za strach vtiskl do prožívání Bůh, bylo by rovněž pochopitelné, že jsem si chtěl někoho milovaného vzít. Zasnoubení, ať to vypadá jakkoli směšně, mohlo v mém prožívání zabránit válce, kterou jsem roky cítil v těle a kterou jsem nechtěl přinést světu. Byl to momentální nápad, skrat a úchylárna, celou věcí bych se vzdal. Pak už bylo opravdu zle, podle modlení z předešlého dne jsem se chtěl alespoň potrestat a plazit po zemi, aby nebylo to všechno. Tu válku jsem cítil nejvíc v čase podzimu 2019, měl jsem někdy pocit, jako by ve mně probíhalo jaderné štěpení. Říkal jsem o budoucí válce bratrovi Frantovi, víckrát jsem se neprojevil, jen to pálilo, žhnulo a bouchalo (samozřejmě trochu přeháním). Kdo slyšel Sondy celé, ten ví, jakého psychického přetlaku jsem schopný. Sáru jsem možná odmítl, protože to bylo v ten rok na kafi strategicky výhodnější a ona pozici věrně drží. Je to jen za cenu toho, že je mi prostě těžko, v tomhle čase by nám ale bylo hůř, kdybysme se neodmítli, padla by myšlenka na zbraň časostroje a já bych prohrál a litoval. Bylo to na čas porodních bolestí matičky Země, jelikož je to po tom, co se stalo, naše starost, bude lépe, když se sejdem, až tu bude nový svět. Do té doby je všeho svědkem zevnitř, musela to vynést předčasně, aby náš příběh umožnila. Jestli nakonec budeme spolu, nebo je ten stav napořád, nevím. Proklínám za to v sobě svého Adama.