Krátce po porodu jsem byl pokřtěn po katolickém způsobu. Moje babička z Moravy a děda z Chodska byli věřící tím tradičním způsobem. Chodili pravidelně do kostela, křižovali se u každé kapličky... a tohle jim udělalo radost. Byl rok 1967, tak to žádné hrdinství už nebylo. Ani mě to kádrově nikdy nijak nepoškozovalo.
Rodiče byli takzvaní nepraktikující věřící. Svatbu měli v kostele, prvních pár let ve škole chodili na katechismus, dokud z toho nekoukal postih na zbytek života... Myslím, že se chovali celkem mravně. A občas taky uklouzli. Táta se aspoň uměl modlit a v nábožesnství se orientoval. Vím, že o tom dost přemýšlel. Ale on byl upovídaný asi jako Otík z Vesničky mé střediskové...
K víře mě nijak nevedli. Ani se nesnažili mě orientovat ve světě. Nevím, kdy jsem pochopil, že co nám říkají ve škole, je jedna věc, a co poslouchají dědové na Hlasu Ameriky, Svobodné Evropě a Rádiu Vatikán zase druhá. Doma se nemluví o tom, co se říká ve škole, a ve škole, co se říká doma.
Nějak jsem vždycky bral marxistický ateismus s reservou. Když je komunismus a socialismus jedna velká lež, tak to s tím ateismem bude podobně. Myslím, že tak v deseti letech mi už bylo jasné, že je to nějak jinak. Ale nechtěl jsem si tím namáhat rozoumek. Mladý člověk má jiné starosti. Jednou se k tomu vrátím, až budu mít životní zkušenosti. Ale život je přeci tak strašně dlouhý a mám ho celý před sebou!
Párkrát jsem se vyspal a bylo mi čtyřicet. Umřeli mi rodiče. Přišlo na mě volání rodu. Oženil jsem se, zplodili jsme syna. Tak teď je čas přemýšlet o jeho výchově. Chtěl jsem ho taky nechat pokřtít. "Tluč a bude ti otevřeno..." Ale z místní katolické farnosti mě pořád odkazovali na pozdější dobu. Že teď je moc práce, Velikonoce... Já Bibli četl už před tím. Jejich odmítání mi přišlo podivné.
Tak jsem si pro sebe vypočítal, co mi na katolících všechno nesedí. Moc rituálu. Nádhera, odtržení od života, bezobsažnost. Čím víc se církev věnuje sobě, tím méně času má na Boha. Mariánský kult nemá oporu v Písmu. Učení o světcích nemá oporu v Písmu... Je toho strašně moc v katolické liturgii, co nemá oporu v Písmu. Neplatí automaticky, že co není v Písmu, je špatné. Ale co je moc, to je příliš. Navíc Písmo má mít přednost. A připadá mi to, že katolíci upřednostňují tradici před Bohem...
Zkrátím to. Rozhodl jsem se, že budu evangelík. Tak jsem poprosil Ježíše, aby mě nějak nasměroval. Vzápětí přišla manželka z dětského hřiště, že ji oslovila jedna maminka, která má sama tři moc hezky vychované děti, že patří k takové náboženské společnosti, jestli bychom neměli zájem...
Měli jsme zájem. A scházíme se spolu nad Písmem skoro každý týden už čtyři roky. Taky si u toho zpíváme chvály. Děti si při tom hrají, někdy se ke zpěvu přidají. Pán mi referuje, o čem bylo nedělní kázání...
Musím se totiž přiznat, že jsem v našem sboru docela infant terrible... Já bych měl docházet na kázání a zúčastnit se různých forem dalšího křesťanského života... Ale já nejsem moc společenský typ. Myslím, že letos jsem na kázání ještě nebyl. Loni asi třikrát... Jo, je to špatně.
A kdyby jenom to! 
No, musím se posypat...
No a modlitba... Nejsem sice jako většina katolíků, že na Boha si udělají čas jen v neděli při mši a možná ještě před spaním, když drmolí modlitby jak buddhistický modlící mlýnek, co ho otáčí vítr... (Omlouvám se těm, kteří to mají jinak. Někteří jsou znovuzrození. František z Asissi, Klára, Anežka, don Bosco... spousty si jich vážím.) Ale že bych na Boha myslel, jakmile otevřu oči, pořád ho chválil, ptal se ho při každém rozhodnutí... To tedy mám rezervy.
A v našem celkem velmi radikálním sboru představuji nejkonzervativnější a nejumírněnější křídlo... Kdyby mě vyloučili pro ztrátu důvěry (jde to vůbec?), nemohl bych se ani divit!
A dneska jsme na sebe byli se synem mimořádně vzájemně protivní při vstávání a odchodu do školy. Zase jsem nepovolal Boží moudrost... Některé dny mám dojem, že se v tom životě strašně, strašně plácám a ve víře škobrtám od rána do večera... Naštěstí zítra bude taky den. Co se rozbilo, to se dá opravit. Obnovím si mysl a hurá do života!
Když to na mě někdy přijde a budu mít dojem, že by o to někdo stál, tak napíšu, co je podstatou víry naší náboženské společnosti, v čem se lišíme. Případně nějaké příklady, co jsem si od Pána už vymodlil a kdy jsem cítil, že mi pomáhá, kdy je se mnou.
Tak požehnaný den všem na Steemitu!