Co to má být, z druhé ruky? Nooo, nebyl jsem při tom. Bylo mi -14, když se ta záležitost udála. Ale mému nejstaršímu dědovi bylo 43 a nejmladší babičce 30. Tátovi bylo 10 a mámě 7. A to víte, že se o tom u nás doma mluvilo...
Ti, kdo přežili holocaust, ovlivnili minimálně dvě následující generace svých potomků. Nechci ani náhodou srovnávat měnovou reformu s holocaustem. Jen chci říct, že ta reforma formovala názory a postoje mých prarodičů a rodičů. Ti mě pak vychovávali. Takže ta reforma vlastně ovlivnila i mě.
Když se moje venkovská babička dozvěděla, že "byla vyhlášená měna", začala radostí tancovat po poli. Nezbláznila se? Ne. právě se z neplnoprávného nevolníka stala nevolníkem plnoprávným...
Ona se totiž často nezmiňuje velmi důležitá věc. Spolu s měnovou reformou byl zrušen přídělový systém, lístky na všechno. Šatenky, tabačenky, potravinové lístky...
Jenomže ne každý měl na lístky nárok. Například producenti potravin ne. A můj děda mlynář s babičkou byl výrobce potravin. Dostával lístky na oblečení a tabák. Ale ne na potraviny. O ty se musel postarat sám.
V roce 1950 mu pracující lid zakázal provozovat mlynářskou živnost. A třikrát ho zahnal do zemědělského družstva. Dvakrát zkrachovalo. Vedli ho totiž naprosto diletantsky, ale ideově správně, městští straničtí funkcionáři, kteří snad v životě neviděli krávu... Takže po zkrachovalém družstvu zbyl vždycky dluh, který se rozdělil na bývalé členy. Jakmile ho splatili, znovu je zahnali do družstva (hrozbami a exemlárním násilím), které zase zkrachovalo...
Třetí družstvo se už udrželo. Vedlo si tak dobře, že platy byli asi 600,- Kčs měsíčně na člena. Za asi 12 hodin práce denně i v neděli. Předreformních korun ovšem... Když jste měli lístky, mohli jste si koupit kilo cukru za 8 Kčs. Když jste je neměli, museli jste na černý trh. Tam stálo kilo cukru 240,- Kčs. Takže jste si za měsíc vydělali na necelá tři kila cukru...
Samozřejmě, že děda kradl jako straka a šmelil se vším, co se dalo. Kdyby ho chytli, bylo to na 15 let v Jáchymově. Nebo taky na provaz, kdyby z toho udělali politikum... Kdyby nekradl a nešmelil, tak by například můj strýc, co zrovna dostal černý kašel, umřel.
Táta chodil do školy a doma dřel tak 10 hodin denně, aby neumřeli hlady. Taky pytlačil na poli i vřece. Vycvičil si psa na strhávání srnek a lov zajíců. Dítěti to spíš projde. Hajní se opravdu dívali jinam...
A teď jim zrušili peníze, co ještě měli. Ale co. Už jim vzali pole, stroje, dobytek, důstojnost, vlastní pracovní sílu. Děda s babi robotovali těch dvanáct hodin denně na panském, teda na družstevním, ale pak měli ještě dalších pár hodin na to, aby sadařili, včelařili, okopávali meze, mokřady kolem našeho náhonu...
Bylo jim vlastně dobře. Nechali jim dům, nevystěhovali je, nedali je do koncentráku, ani je neposlali na Sibiř.... Nikoho z příbuzenstva nezavřeli. Teda jen pár nevlasních bratranců... Byli ještě mladí a pracovití. A po reformě se jejich postavení prudce zlepšilo. Mohli nakupovat jako ostatní. Když bylo co.
A ta reforma snad otevře oči i těm dělníkům... Tihle prarodiče měli pár příbuzných v legiích. Věděli, co je bolševismus. Komunisti jsou ďáblem posedlí zvrácení zloději a vrazi. Jsou horší než nacisti, daleko ničivější. Teď to třeba pochopí všichni... Čím hůř, tím líp... Rozhodně se nedali opít rohlíkem Pražského jara. Jakápak lidská tvář... Hovno. Komunisti byli, jsou a budou komunisti.
Maminka se v Praze pamatovala, že lidi se na ulici doslova rvali ve frontách u všech možných i nemožných obchodů a restaurací, které měly v neděli otevřeno. Večer jí pověstně lakomá tetka s pláčem donesla nějakou velikou bankovku, aby si ji schovala na památku... Šla ji vyprovodit až na ulici. A plačící lidé z oken vyhazovali hrsti papírových peněz... Cestou domů narazila na sousedku, která si vítězně nesla 12 plastových vaniček. Ještě je někde sehnala...
Kdo měl nějaké pojistky a různé spořící nebo investiční produkty, jakož i státní dluhopisy z doby I.republiky, tak ty byly bez náhrady zrušeny. Reforma měla oficiálně dopadnout na boháče a šmelináře.
Sestra mojí prababičky psala na prezidentskou kancelář, že není žádný šmelinář. Že celý život sloužila za kuchařku u panstva. Spořila si celý život na stáří... A teď neměla nic. Odpověděli jí. Že všichni musíme přinášet oběti budoucím zářným zítřkům. Praprateta se zbláznila a zemřela krátce na to. Takových bylo hodně...
Dělníci, kteří druhý den neměli na vlak na cestu do práce a na svačinu pro sebe a pro děti, byli zuřiví. Ale staří lidé byli jen zoufalí. Ti už si vydělat nemohli. Komunisti je zbavili jediného, co ještě měli a na co se spoléhali. Trochy peněz.
Jak byli staří, byla to pro ně nová zkušenost. Československo udrželo svou měnu po zániku rakouského mocnářství. Nepostihla ho hyperinflace jako Německo. Nějak jsme přečkali i tu okupaci, osvobození i bolševický převrat... A teď prsk ho.
Od té doby nikdo fiat měně nevěřil. Všechno hned utratit. Radši prochlastat a prožrat, než to narvat do chřtánu komoušům, až zas "bude měna"...
A v tom jsem vyrůstal. Nevím, jestli je tomu tak u celé mé generace. Ale já chápu peníze jako takové poukázky, jejichž platnost může vydavatel kdykoliv jakkoliv změnit. Je třeba diverzifikovat. Mít zásoby potravin a drogistického zboží aspoň na pár týdnů, trochu těch sběratelských předmětů, zlata, pozemků a nemovitostí... Kryptoměnu si ještě pořád jen osahávám. Ale ano, přivedla mě k ní logika nedůvěry ke stávající měně. Co když zase...
