Bylo výročí, byly prázdniny. Muzea měla vstup zdarma. Přece nenechám syna sedět celé prázdniny u počítače... Co je to Holubí letka, vysvětlím jindy těm, kdo by nevěděli...
Šel jsem se synem do technického muzea. Venku autobusy. Když jsem je viděl, vzpomněl jsem si na 
A 
Tedy tahle fotka je čistě ilustrativní. Proč je tenhle autobus v muzeu? On už nejezdí? To to utíká... Prý se začal vyrábět, když mi byly čtyři roky. Jezdil jsem s nimi dlouho...
No a další úvaha už je jenom o mě. Když jsem se narodil, v Praze ještě nebylo metro. Jezdil jsem v dřevěných tramvajích, které neměly dveře. Mladí dospělí vyskakovali za jízdy. Ať se průvodčí vztekal, jak chtěl. Těšil jsem se, že až já budu dospělý, taky budu vyskakovat za jízdy.
Ale všechno bylo jinak. Napřed zmizely ty tramvaje, pak i průvodčí. A přestaly jezdit parní lokomotivy. Už jsem nemusel každou chvíli u dědy něco hasit. Když jsem začal chodit do školy, měli jsme ve škamnách ještě otvory pro kalamáře. Ale perem, které se tam namáčelo, jsem psal jenom v 1.třídě...
Naši si koupili televizi. Dokonce i auto! Oboje, když mi bylo asi deset. Nakonec k nám zavedli i pevnou telefonní linku... Všechno se modernizovalo. Ve škole už nás přestávali nutit sedět s rukama za zády, nebo s palci na lavicích. Být dítě rozvedených rodičů, nebo dokonce nemanželské, přestávalo být společenským stigmatem. Všechno se měnilo.
A objevily se nové technologie. Počítače, mobilní telefony, internet... Vystudoval jsem bez nich. Umíte si to představit? Taky bez kopírek. Diplomovou práci jsem napsal na psacím stroji. Některé seminárky jsem psal i v ruce. Dnes se asi do knihoven a archivů při studiu tolik nechodí, že...
Od reálného socialismu, spartakiád, chmelových a bramborových brigád a od pionýrské a svazácké organisace, Svazarmu, SČSP... úplně odhlédnu. Stejně už někteří ani nevíte, co to bylo. Do ciziny se mohlo jen po socialistickém táboře. Pokud jste neměli konexe. Já stejně nebyl ani u toho blbýho Balatonu, furt jsem něco musel dělat na mlejně u dědy... Stejně je to tam teď všechno na spadnutí.
Proč to vlastně píšu a co tím chci říct? Často píšu o svém problematickém vztahu s moderními technologiemy. Já jsem totiž člověk z jiné doby. Něco jako japonský samuraj, který si vedle meče pověsil pistoli a místo koně osedlal letadlo, tank a ponorku. Ale pořád myslel jako středověký samuraj. Já jsem člověk z industriální doby. Která končí. Jsem dost chytrý, abych rozuměl novým trendům. Ale nejsem s nimi sžitý.
Jenom jeden jazyk je Váš mateřský. Ten, který jste se naučili jako první. Naučíte se i další jazyky. Ale už v nich nemáte tak dokonalý cit. Při jejich používání zapojujete jiná mozková centra. A moderní technologie... Abych postavil na hlavu přísloví "Co se v mládí naučíš...", tak "Co se v mládí nenaučíš, ve stáří se hledá blbě...
Já mám pochopení pro uprchlíky, kteří zaplavili Evropu. Umím si představit jejich myšlenkový svět. Ocitli se v něčem, co vůbec neodpovídá jejich životní zkušenosti, co nejsou schopni pochopit. Takže se snaží si svět přizpůsobit svému chápání... Čímž netvrdím, že je tu vítám. Jenom chápu.
Před pár lety. Když jsem ještě učil, přišla do naší školy, na první stupeň, ukrajinská holčička. Z nějaké opravdu hodně zaostalé oblasti. Mladší kolegové se tvářili nevěřícně, když vytáhla břidlicovou tabulku, že se teda jako bude učit psát ty latinskyje bukvy... To je tak divné? Jedna moje babička se tak taky naučila psát...
(Čímž nehci říct, že Ukrajinci jsou zaostalí. Seděl jsem nedávno ( 20 let?) v jednom divadle za ukrajinskými stavebními dělníky. Slyšel jsem od nich jednu z nejodbornějších divadelních kritik, co jsem kdy vůbec slyšel.)
Můj děda, když to šlo, jezdil s autem prostředkem silnice. U pankejtů jsou přeci poztrácené podkovy, zákolníčky a další součástky, které vypadly z vozů a postrojů. Raději se té oblasti vyhnout...
A já mám připravit syna na život ve světě, kterému jen hraničně rozumím. Zabezpečit ho, vést, vzdělat... Jak jsem připravený já? Ale co z toho, co platilo za mého mládí, ještě platí a co už je překonané? Sám vězím ještě ve 20., a taky trochu v 19. a 18., století...
No a tohle všechno mě napadlo, když se díval na starý autobus, jehož typ jsem si ani nezapamatoval.
