Na Bílé hoře, // sedláček oře. // Má hezhou dceru, // dejmi ji Bože!
Kdybych ji dostal, // to bych si vejskal, // 300 tolarů // bych si vyvejskal! //
(Ej župy, župy// okolo chalupy // ej župy, župy // žup// žup!)
Tato čeká lidová píseň vznikla podle etnografů kolem roku 1750. Jeden tolar má tehdy 28,06 g. Takže nápadník by si vyvejskal konkrétně 8,418 kg mincí. Při ryzosti 833/1000 (ryzí stříbro/celková váha mince). Což byla cena asi 1/4 - 1/3 tehdejšího selského dvora. Kdybyste si chtěli koupit celý dvůr, potřebovali byste tedy 25 kg mincovního kovu... Trochu nepohodlné, není-liž pravda?
Četl jsem vzpomínky české lékařky, která kolem roku 1955 pracovala v Jemenu. Výplata tehdy probíhala každou sobotu. Zpočátku nechápala proč... Pochopila, když k ní domů přijel pokladník s karavanou velbloudů, k ní do bytu přišel pan pokladník s obrovským nosičem a vysázeli jí 15 kg stříbra v takzvaných levantských tolarech. (Cena stříbra proti roku 1750 výrazně klesla.) Což se každý týden opakovalo.
Bylo pro ni krajně nepohodlné chodit na tržiště s batohem stříbra na zádech. A tehdejší panovník měl jistě s každotýdenním vypravováním výplatní karavany nemalé náklady...
Další příklady si už vymyslím. Helmuth jde z města A do města B přes hustý les, kde jsou lupiči. Neche se mu nosit 20 kg stříbra, aby koupil sukno od Heinricha. Musel by najmpout silnou ochranku. Takže zajde za Izákem z A.a složí mu těch 20 kg. Izák mu dá ceduličku pro Abrahama v B. Pokud přepadnou lupiči Helmutha, o kus pergamenu zašitý v podšívce se zajímat nebudou. Abraham mu na základě ceduličky 20 kg stříbra vyplatí. Samozřejmě, pár desítek gramů je provize.... Stačí tedy najmout ostrahu až pro transport nakoupeného sukna. Všem se to vyplatilo. Časem si Izák s Abrahamem založí banku. Z jejich cedulek se stanou bankovky. Ale lupiči zase začnou lépe hledat...
(Do 16.století se dobří křesťané tímto obchodem nezabývají. Smrdí to lichvou. Ta je z náboženských důvodů zakázána. Až v 16.století převladne názor /začne s tím Kalvín/, že lichva je jen nepřiměřený zisk z peněžního obchodu. Ne tedy každý zisk.)
Nebo řemeslníček Jean si spoří dceři na věno. Má kvůli tomu zabezpečovat svůj dům? To je příliš drahé. Ukládá peníze u Abelese. Ten má poctivou truhlu pobitou železem, pořádnou závoru a za strážce dva veterány Stoleté války. Jean za úschovu něco zaplatí. Ale za tu jistotu mu to stojí... A jednou mu Abeles navrhne, že by nemusel platit nic, naopak, že by mu nějaký te sous ročně přidal, kdyby mu dovolil, aby s penězi drobátko obchodoval... Časem u Abelese začnou spořit všichni.
Tak nějak takhle vznikají banky. Z potřeby kumulace kapitálu, úschovy peněz, usnadnění platebního styku. Mohl bych takových příkladů najít v hlavě nebo vymyslet víc. Ale snad stačí. (Zrovna mě napadlo, že napíšu něco i o penězoměnectví.)
Přijde Vám tohle všechno jako šerý dávnověk? Já konec téhle doby ještě jako zaměstnanec banky zažil. Budu naprosto konkrétní. Myslím, že po 18 letech, co v bance nejsem, už můžu. Největším klientem mého jednatelství byla Vinohradská nemocnice. Když měla výplaty, jezdila si jejich paní pokladní v roce 1993 pro 28 milionů v hotovosti, když byl 14.plat a prémie. S ozbrojeným strážným. V roce 1999 už jen pro 9 milionů.
To si dala Nemocnice tři dny předem výčetku. (Papír, kde bylo napsáno kolik kusů tisícovek až desetníků chce. Pěti a doutisícovky se do výplat tehdy nedávaly. To si mezi sebou platili jen podnikatelé.) My jsem si sami udělali výčetku pro naši centrálu. Zohlednili jsem si další výčetky od jiných klientů a také náš předpokládaný cash flow na ten den. Centrála si pak peníze hotovostní peníze handlovala s ostatními bankami, nebo je brala z ČNB.
Auto s penězi nám jezdilo obden, často denně. Výjimečně i víckrát denně. Náš trezor byl pojištěn na 70 milionů. Víc jsme v něm mít nesměli. Ani v součtu korun s valutami.
Od té doby udělalo penežnictví úžasný skok. I dnes ale existují peníze v hotovosti. Kolik procent zaměstnanců kromě oficiální výplaty dostává ještě něco "na ruku", mimo zdanění a pojištění? Pokud vím, výpalné se také platí v hotovosti...
A ještě zmíním svou tchýni. Přesvědčoval jsem ji k nějaké investici. Považovala to celé za podvod. (Opravdu to bylo složitější.)Tak jsem jí ukazoval svůj elektronický výpis z účtu, že už jsem z toho dostal peníze... Ona se ale bránila:" A jak můžeš vědět, že to nejsou falešné peníze, co Ti poslali na účet? Půjdeš si do banky vybrat a oni Ti z Tvého účtu vyplatí ty falešné peníze a ještě Tě zavřou!" Paní tchýně je sice trochu výjimečná, ale takoví, jako ona, jistě stále existují.
Nebo můj tchán. Donutili ho, aby si zřídil účet, na který mu bude chodit důchod. Má ho v té nejdražší bance. Asi tři dny po té, co se domnívá, že by důchod měl přijít, tak si ho chodí vyzvednout. Domů si nechává posílat papírové výpisy. Za všechno platí asi 250,- Kč měsíčně. Měl jsem jistou snahu, aby přešel na internetové bankovnictví. Dokonce jsem jim domů věnoval starší, leč dostačující PC a zajistil připojení na internet. (Tchýně nadšeně souhlasila, dívá se teď pořád na youtube.com na filmy o přírodě.)
Moje snaha ale narazila na to, že by si tchán musel pořídit mobilní telefon schopný přijímat SMS zprávy. Tak takové novoty on se už učit neude...
No a právě pro tyhle lidi tady banky jsou. Nejen u nás, ale i, zejména, v rozvojovém světě. Ale banky samy vědí, že s rozvojem internetu a nových technologií budou potřeboavat trochu jiný obsah pro svou činnost. A myslím, že si nějakou náplň najdou. Třebaže ne všechny. Společnost Suezkého průplavu stále existuje, třebaže už nevlastní Suezský průplav. podniká v realitách...
