Dnes vrcholil týden vědy a techniky. Tak co mám pořád s malým dělat? Vyrazili jsme. A maminku vzali s sebou. Na obrázku vchod do knihovny Akademie věd na Národní. Tas tak přeplněné to tam nebylo.
Syn se hned hrnul k legu. Chtělo se od něj, aby tam zapojoval nějaké elektrické obvody. Já mu do toho nekecal, já ho fotil. (To je moderní trent v pedagogice. Nechat dítě být. Ono si na všechno přijde samo. Když něco pořebuje, tak si řekne...)
Upozornil jsem syna, že je to až od 12 let. Opáčil, že je negramotný a té cedukce vůbec nemusí rozumět. Pak se jal programovat cestu jezdítku, které si sesrojil.
Virtuální realita byla od desíti let. Ale zase... On té cedulce nerozuměl. Samozřejmě, že by nelhal, kdyby se ho někdo na věk zeptal, ale on je dost vysoký, aby se nikdo neptal. A tak hurá do reaktoru jaderné elektrárny...
Bylo tam toho strašně, strašně moc. Nudil bych, kdybych zobrazil všechno.
Maminka se krášlila u nějakého optického zařízení.
Já z toho byl tak unavený, že jsem si na chvíli zalezl. Ale furt se na mě dobívaly nějaké děti...
Pokud jsem Vás zaujal, tak zítra máte ještě šanci. V posluchárnách se konají nejrůznější přednášky. Obrázky jsou z programu pro rodiče s dětmi. (Doporučuji zajít si do Občerstvovny na FakeFood.)
