Nevím čím to je ale od článku nedostatek lidí uplynulo něco přes měsíc. A musím říct že kaskáda chyb se kolem mě jen hromadí.
Ekonomika se stále točí na plné obrátky, ale tak nějak se vyskuteje jedna chyba za druhou. A nejen v soustažnosti k mému životu, ale mí kamarádi je zažívají. Speciální kapitola jsou eschopy a vůbec služby. Spoustu z nich nabízí to co nemá a pak vám volají že to nemají a nebo to nejsou schopni doručit včas.
Chvíli jsem nad tím přemýšlel ono to nebude jen nedostatkem kvalitních lidí pro danou práci. Ale snahou udělat vše rychle. Co nejrychleji vydělat peníze, bez toho aby se nejdříve přemýšlelo o tom co vlastně děláme. Přemýšlí vůbec někdo ještě někde? A nebo spíše kolik lidí v systému je placeno za to aby přemýšleli. Neúprosná kolečka peněžního systému nás zase tlačí do čím dál větších krajností.
Nevím jestli jste si toho všimli, ale nůžky mezi bohatými a chudými se neustále rozevírají. A tak pokud chcete kvalitu. No řekněme to by měl být standart tak vás to bude stát opravdu hodně. Jako příklad můžu uvést jídlo v restauracích. Ač se nám tu pan Pohlreich snaží z televize vyštipovat kvalitu tak to tak nějak není vidět. Natrefit na restauraci kde by vařili alespoň tak dobře jako vaří moje žena doma je těžké. A když už jo tak cena za posezení s rodinou se vyšplhá opravdu vysoko. Což si podle mně nemůže jen tak někdo dovolit. A to pořád nejsem u jídla takového, které by vám otevřelo chuťové pohárky a vy byste byli unesení. To už opravdu pak zaplatíte třeba skoro půlku dnešní minimální mzdy.
Ale vraťme se k systému chyb. Je to taková moje teorie, že není podstatné sledovat děj, ale to jak a kdy se objeví chyba. Pak její důsledky a děje, které díky ní naberou nový směr. A jak tak se ta ekonomika točí tak mám pocit že se momentálně začíná roztáčet kaskáda chyb, která jen odhaluje to na co jsme jako lidi nějaký čas kašlali. Viz třeba stav mostů v Praze. Pád jedné lávky najednou spustí kaskádu činností a dalších komplikací, které v Praze prozatím neberou konce.
Další faktor který mě kolem chybovosti napadá, je dnešní složitost světa, která je opravdu hustší a hustší, málo kdo pobírá jak vůbec fungují věci natož třeba každodenní věci na kterých je postavena dnešní ekonomika její růst, jako jsou počítače nebo telefony. A už vůbec sledování dnešních trendů nebo vědeckých objevů jen nad síly jedince. O to více mi příjde že by bylo třeba stoupnout prudce na brzdu. Vzpamatovat se ze zaseklého pásu do hrudi, vystoupit, nadýchat se čerstvého vzduchu, sednout si do trávy a začít přemýšlet.
Začít přemýšlet kam jsme se to řítili a jestli je rozumné dál v tom pokračovat. Nebo možná přemýšlet nad tím co byl náš cíl, cíle a jestli opravdu jdem tam kam jsme chtěli.