Pusa
Moje první. Není to doufám k smíchu, že jsem tehdy za 19 let života ještě neochutnal ženské rty.
(Když nepočítám v opilosti rozlučku se základkou). Poprvé se tak mělo stát 30. dubna 2019. Sára měla toho dne autorské čtení a já tam, jako už tradičně pokaždé, byl. Od naší schůzky uprostřed dubna jsme se viděli jen jednou, pobýval jsem doma, školu jsem měl přerušenou a do Prahy jsem nemusel. Bylo to letmé setkání na bytě, kdy jsme si vyměnili pár pohledů, ale pro náš příběh není relevantní.
Na čteních jsem byl, jak jsem říkal, pravidelně, kdykoli Sára něco četla. Znal jsem všechny její zveřejněné texty a měl jsem k nim zvláštní rozporuplný vztah. Způsob uvažování, který Sára ztělesňovala, mi byl tak nevlastní, že jsem do jejího světa dlouho neuměl proniknout. Nerozuměl jsem tomu ale, totiž přestože se mi v podstatě nelíbili, četl jsem je pozoruhodně často. Snad jako bych v nich něco hledal, byly mi záhadou a přitahovaly mě. Obdobný vztah jsem měl k ní, Sáře, nemůžu říct, že by se mi líbila, tak jak se mi líbili lidé, s nimiž jsem si rozuměl. Ne! Se Sárou jsme neměli téměř žádné společné vlastnosti, názory, zájmy, nic, ale byla mi rovněž záhadou a přitahovala mě každým svým projevem, gestem a slovem.
Sára toho dne četla. Povídka nese název Otec a dcera, je o dost bizarním milostném trojúhelníku a napsala jí prý toho dne 30. dubna 2019 ráno Sára Zeithammerová.
Zaklapne zrcátko a zamyslí se, jestli to není přes čáru, přejít od dcery k otci v jednu jedinou noc. Její tramvaj si to řeže městem a ona myslí na to, že opačným směrem řeže noc tramvaj s Noemi, se kterou strávila několik hodin na jedné posteli, Noemi seděla v bezpečné vzdálenosti, pila, mluvila a kouřila a jediné, co si za celý večer vysvlékla, bylo tvídové sako, které patří jejímu otci a které na sobě měl ten večer, co je Noemi na té vernisáži představila. Určitě to bylo to samé sako, pamatuje si ty výrazné knoflíky, na kterých byly vytlačené kotvy a lana. Dělila pozornost mezi to tvídové sako a svůj telefon, na kterém jí svítila ta jediná zpráva od Noemiina otce, nic impulsivního, jen ty nejnutnější informace: Jsem v ateliéru, budu tu do noci, můžeš přijít.
Potkala ho ještě v době, kdy si nebyla jista, jestli po Noemi vůbec touží. Na té vernisáži se cítila jako čestný host, třebaže jím nebyla, Noemi ji brala za ruku, všem ji představila, dávala pozor, aby jí nevyschla sklenička, představila ji své matce, dámě útlé a bílé jako proužek papíru, ve zlatém overalu a dlouhých zlatých náušnicích, už tehdy správně odhadla, že by Noemi dala cokoliv, aby vypadala spíš jako matka, že by dala svůj intelekt za to, aby zůstala drobná jako kousek origami, ale bohužel i bohudík je dcera svého otce, oba jsou stejně širocí v zádech, ramenou a obličeji, oba jsou inteligentní a cílevědomí, oba jsou jako milionáři na Titaniku, kteří sice věděli, že se loď potápí, ale dali si záležet na tom, aby měli svůj nejlepší smoking, skleničku brandy a doutník a aby šli ke dnu jako gentlemani. To ji na těch dvou odpuzuje a zároveň strašně přitahuje, ta zkurvená distingovanost, ta schopnost být nad věcí, i když by nejraději s řevem běželi pryč. A oba dva mají neskutečně pevný stisk ruky. Noemi zásadně nikoho neobjímá, ani nelíbá, ale podá ruku, stiskne ji ve své a zadívá se tomu člověku pevně do očí, a přesně to samé dělá její otec, přesně to samé jí udělal ten večer, co se poznali, podal jí ruku a jeho oči se dotkly těch jejích. Později, když se společnost po vernisáži přesunula do vinárny a Noemiin otec objednal několik lahví vína, které přinesly v kbelíku s ledem, aby se chladily, tak se Noemi a jí někdo zeptal: "Tak jak dlouho jste spolu?" Pamatuje si, jak koutkem oka zachytila zbystření Noemiina otce, i když právě konverzoval se svou ženou, a jak Noemi povytáhla své tmavé obočí a řekla: "Ale to je omyl," tím svým kultivovaným hláskem, který ji přitahuje a zároveň ho nemůže vystát, "my spolu nic nemáme." "Nemáme," pomyslí si, když vystupuje z tramvaje a neohrabaně nalíčenou tvář jí ožehne žluté světlo pouličních lamp, líčila se v tramvaji před kapesním zrcátkem, Noemi by jí nevěřila, že se líčí jen proto, aby ji vyprovodila na zastávku. Nic spolu nemáme. Tolik večerů strávených s Noemi ve vyhřátých kavárnách, kdy pozorovala to, jak pomalu schnou ramena její košile, když přiběhla pozdě a venku pršelo, tolik nocí strávených u ní v pokoji s vysokými stropy, kdy se nahá probírala ramínky s jejími hedvábnými košilemi a vybírala si tu nejdelší a nejbělejší na spaní, tolik rán strávených v její posteli, když byla Noemi pořád ještě opilá, a nebyla tak na stráži, říkat, že spolu nic nemají, je lež. Dostat z Noemi byť jen dotek je otázkou měsíců a šílených sérií náhod. Noemi je zakomplexovaná, za střízliva sarkastická, v opilosti téměř agresivní a pořád se chová jako ve smokingu. Noemiin otec je mnohem jednodušší, a často i lepší, společník a ona toho hodlá využít, dokud se ti dva o svých rolí v jejím životě nedozvědí a celá ta nádherná loď půjde okamžitě ke dnu. Kráčí ulicí a cítí, že toto je ta nejnebezpečnější hranice, kterou kdy překročila, lepší než všechno, co kdy zkusila, cítí se u toho nádherně a příšerně zároveň, lvouní si na slunci a zároveň na ni prší ostré ledové kroupy, každý kousek jejího těla se chvěje, když kráčí směrem k obrovským dveřím s rezavými zvonky, přitiskne prst s ulomeným umělým nehtem na zvonek a drží, představuje si, jak se zpráva o její přítomnosti nese nahoru a rozechvívá ten dům ve všech patrech a v každém zákoutí přesně tak, jak se teď chvěje ona, zabzučí dveře, ona se do nich opře a vstoupí do foyer, ve kterém je vždycky zima, nastoupí do starého výtahu, miluje staré výtahy, stiskne další tlačítko a vystřelí vzhůru, vzhůru, vzhůru, tam, odkud není návratu. Představuje si, jak Noemi prokluzuje v tvídovém saku dveřmi rodinného bytu a usíná v dlouhé hedvábné košili, představuje si její matku, která se smiřuje se všemi polopravdami a výmluvami svého muže. Představuje si celou rodinu u snídaně, scénu, kterou nikdy neviděla, a ani neví, jestli se kdy odehrála, ale ráda si to představuje, všechny tři dokonalé bytosti v kvalitních pyžamech, uprostřed bílého ubrusu konvice s kávou, cukřenka s kleštičkami a džbánek s mlékem, čerstvý chleba, skleněná máslenka, sklenice s marmeládou a sklenice s medem, pohledy otce a dcery se občas střetnou, ale ani jeden neví, že strávili noc se stejnou ženou. A pak se dveře výtahu najednou otevřou a ona vstoupí do ateliéru, cítí všechny ty pachy, které se jí trochu hnusí, ale Noemiin otec na ni čeká u výtahu, přitiskne se k němu a cítí z něj mýdlo, strávil těch několik minut jejího přesunu ode dveří do výtahu a vzhůru tím, že se u toho malého umyvadla drhnul, aby se jí mohl dotýkat beze strachu, nechá se zdvihnout do náruče, obemkne ho nohama a na nějaký návrat už není čas, protože loď se pomalu potápí.
Povídka mi přišla naprosto skvělá i strašná, senzační a nabitá i plochá a prázdná. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Měl jsem to tak pokaždé, ambivalentní vztah k čemukoli, co Sára stvořila.
Aleš! Krátká a nudná kapitola, mimochodem už zase někdo jiný než škrťa Dominik v únoru. Vlastně ani nevím, kdo to ten Aleš byl, ale vím, že to byl už od pohledu debil, a že do něj byla Sára nesmírně zamilovaná. Doslechl jsem se o něm poprvé z druhé ruky od Jonáše, který líčil, jak si Aleš, či Ivo, nebo nějaké takové zbytečné jméno měl, Sáru omotal kolem prstu, když spolu psali na škole scénář a on to směřoval stále k tomu, co považoval za ideál lásky. Dál to, že když ho Sára nejvíc chtěla, zacházel s ní nepatřičně. Jeho scénáře měly být i podle Sáry naprosto “low level“. Tomu jsem se nedivil, nebyl chytrý ani ve tváři. O to ale nešlo, tvářil se totiž sebevědomě a neochvějně, a to připadalo Sáře sexy, stejně jako to, že má výrazně mužské rysy. Miloš byl esencí egoismu, kterýžto neměl ani trochu na čem stát. Obraz, který pro ilustraci toho vykreslím, je tragédie. Jeho Instagram a na něm příspěvek z 28. 10. 2018. Při stoletém výročí republiky (která už sice neexistuje a protentokrát pomineme, že ani dnešní republiku neuznávám) obdaroval veřejně Aleš své followery hymnou. Jediné, z čeho bylo patrné, že jde o hymnu, byl text, všechno ostatní, (tónové výšky, intervaly, ale i rytmus, a dokonce i směr melodie, zkrátka vše), bylo horší, než jsem si dokázal představit, že vůbec jde. Nezazpíval nic dobře, bylo to to nejpříšernější vystoupení, kterého jsem byl kdy svědkem. Nejhorší na tom bylo, že měl stále sebevědomý výraz, bez jakékoli reakce na cokoli, co dělal při zpěvu špatně a po dozpívání písně se ještě úsměvem a pokýváním hlavy pochválil, jak to krásně zanotoval. Člověk s takovouhle absencí sebereflexe mohl Sáře nabídnout jen a jen klam, kterým se mohla opíjet, ale nikdy ne vztah, nikdy ne pravdu.
Aleš samozřejmě na čtení, jako ostatně nikdy, nebyl.
Vzpomínám si, že jsme si cestou ze čtení do hospody povídali, vytkl jsem tehdy Sáře něco ohledně jejího slohu, pak došlo na řeč o mužských bradavkách, vtipkoval jsem o nich, že jsou jizvou evoluce, kdy lidoopím mužům rostly v minulosti kozy, ale muž se na výchovu dětí nehodil, na to Sára prohodila, že by ráda otěhotněla vzhledem k teď nevím čemu, měla několik zdravotních a společenských důvodů, ale nezmínila lásku k dětem ani trvalý vztah.
Když jsme po čtení, které bylo tehdy před NTK v Dejvicích, zakotvili ve Studni, podniku za rohem, kde mají extra levné pivo, seděl jsem vedle Sáry. Představila mě kamarádkám jako “fanouška číslo jedna“, který chodí na každé její čtení a posílá podnětné zpětné vazby. To se hezky poslouchalo. Všimla si tehdy při tom pivu ve Studni, že se nahlas směju a mám dobrou náladu, to bylo v ten rok, kdy jsme se znali, docela vzácné. Nevzpomínám už si proč, ale po tom, co mi koupila (a jsme zase u piva) asi druhé ze svého, moje čtvrté, se mě zeptala, jestli chci obejmout. Sedět vedle někoho, kdo vypadal jako Sára Zeithammerová, a odmítnout nevinné objetí by bylo trochu divné. Zůstal jsem jí pak ležet na rameni a nechtělo se mi odtrhnout a tu se mě zeptala:
„Dal jsi někdy pusu holce?“
„Ještě jednou?“ zeptal jsem se.
„Jestli jsi dal někdy pusu holce.“ Přiznal jsem, že ne. „A chceš dát pusu holce?“
Sára to takhle dělala, jen to z někoho trochu táhlo, že by to chtěl, a ona měla náladu, natvrdo se zeptala. Ten večer jsem jí prostě připadal hovorný a veselý, chtěla mi udělat trochu i radost a přiznala, že chtěla někdy nějakého mladšího kluka učit líbat, zároveň měla ráda navrch a mně to nevadilo. I šli jsme na záchod. Ona první, rázným krokem, metr přede mnou. Začla ona, líbali jsme se několik minut a ona mi přitom dávala rady a pak říkala, že mi to i docela jde. Když jsme skončili, objali jsme se a Sára prohlásila: „Honzo, Tobě strašně buší srdce!“ Byla to pravda, myslel jsem, že vybuchne.
„To je tím, že Tě mám strašně rád!“ přiznal jsem.
„Ty jsi strašně opilej, viď?“
„Já Tě mám vážně rád, Sáro!“
Opřela si hlavu pevněji v mé rameno.
„Nezeptal jsem se na tvůj oblíbenej měsíc.“ To ji rozesmálo. „Myslel jsem, že na to příjdu sám, víš?“ Rozesmíval jsem jí „Dlouho jsem přemejšlel, kterej by to mohl bejt a napadlo mě, jestli to není září.“
„Září?“ rozesmála se ještě víc.
„Myslíš, že ne?“
„Květen, Honzo!“
„Já Ti něco prozradím, Sáro!“
„Povídej, to jsem zvědavá.“
„Nemám oblíbenej měsíc.“
Znova se zasmála. „To nikdo!“
„Jdeš zejtra někam“ (Připomínám, že byl v předvečer prvního máje.)
„Jdu s Alešem.“
„Aleš je debil.“
„Vždyť ho neznáš.“
„Jak by se mu tohle líbilo?“
„Nemusí všechno vědět.“
„Sáro, já jsem línej, neproduktivní a nepraktickej člověk, ale s tebou bych byl úplně někdo jinej.“
„Jsi o tři roky mladší.“
„O dva a dva měsíce. Ty bys mě držela, víš, já to potřebuju, sám jsem k ničemu.“
„Honzo, ty jsi opilej.“
„Měl jsem jenom čtyři.“
„Pojď, budou se po nás ptát.“
„To je mi jedno, ať to klidně vědí.“
„Budou se ptát, kde jsme byli a bude to trapný.“
„Já odsud nechci, jsem ve vřelém obětí slečny, do které jsem zamilovaný, a byl to její nápad, že si dáme pusu.“
„Pojď, Honzo!“
Ještě několikrát jsem si roztomile zaodmlouval, ale byl to prohraný boj, nezbylo mi než jít. To, že jsme si dali pusu a pak si vyměnili tento dialog, nám nebránilo si zbytek večera docela normálně užít, seděli jsme vedle sebe v kavárně AMU a ukazovali si fotky občanek a smáli se jeden druhému, já pak Sáře vysvětloval, proč jí Aleš nevyhnutelně zklame a ona se jen smála, snažil jsem se jí to vkreslit do deníku v obrazech, ale byla vůči mým myšlenkám hluchá. Byl to stejně hloupý obraz, kreslil jsem jen lomený oblouk. „Já jsem výzva pro něj a on je výzva pro mě, to nemůžeš pochopit.“ Odbyla mě. Oukej, takže je to jako hra, pomyslel jsem si tajně, taková challenge. Prozradila mi toho večera, že píše i o holkách, protože je na obojí. To jsem o Sáře zatím nevěděl, ač mi to mohlo dojít, když byla vyfocená na fb na Prague Pride. Řekl jsem jenom, že je to “hustý“. Večer jsme jako už tradičně zakončili pizzou v Lazarské a jeli jsme spolu noční tramvají na Žižkov. Usínal jsem v klidu, náš úlet jsem nijak zvlášť nehodnotil a vlastně jsem ho nijak nechápal, nevzrušovalo mě příliš ani to, že se možná druhý den bude líbat s někým jiným pod třešní, byl jsem přesvědčený, že jí brzo dojde, že za to nestojí. To, že jsem se skoro vyznal, jsa trochu opilý a na záchodě, bylo možná drobet hloupé, jak to brala Sára, to nemůžu tušit, ale dokázali jsme se potom smát i bavit a ničemu má slova nepřekážela, ať byla pochopena jakkoli.
Komentář a ilustrace 4 (2025)
Martička mi k tomu Sářinému slohu řekla, že je hluboký, ale že Sára nehledala lásku, ale odpovědi. První pusa, kterou jsme si se Sárou dali, byla mazlavá a sladká jako žvejkačka, musela mít rtěnku. Naproti tomu podruhé to příšerně krásně brnělo, to se nám ale stalo později.
Nicméně první pusa je první pusa, že mi jí ukradla se nezlobím, nešlo to se mnou tenkrát jinak a doteď nevím, kolik bych v tématu já a holky převzal iniciativy.
Na tohle už mi pár lidí říkalo, že musela bejt trochu chorá nebo sobecká. Já si to vlastně nemyslím, byla blázen, ale v dobrým.
Skladba pro ilustraci bude tentokrát ze základky, zasněná, zamilovaná, trochu teplá, ale přiměřeně třináctiletému autorovi, který vzhlíží k mladému učiteli. Pro situaci na záchodě se hodí nejlíp. Je k sežrání, prý se jednoho dne dva z mých učitelů vsadili, kdy mi dojde, že jsem hetero a lhůta byla deset let. (Ale tím si nejsem jistý.)
Použil jsem Sářin text k charakteristice, dlouho jsem slovy nevyjadřoval kým je, až do loňského dubna (2024), kdy jsem si zapsal konečně charakteristiky svých postav, tady je ta o Ní:
Sára, temperamentní sebevědomý extrovert, se zářivou energií. Jedním slovem sympatická. Sára byla vždycky trochu legrační, dokázala situace okomentovat jedním slovem tak, že mě to rozesmálo, nejednou vylezla z pokoje a prohlásila své legendární oslovení: „Pánové…“, dikci měla jinou, než má v mé knížce (v dialozích dále), ráznější, zemitější a rozhodnější. Vždycky mezi náma bylo příjemné napětí, když chodila po bytě v trošku zařízlých teplákách a pod svetrem neměla podprsenku, musel jsem to jít několikrát rozdýchat k sobě do pokoje. Miloval jsem její mimiku, občas, když jsme si vyměnili pohled, se zadívala kamsi dolů, jako by něco zvláštního cítila, oči měla hluboké a gestikulovala rukama a když mluvila, rozkládala je, chtěla do něčeho praštit a tak. Její témata v tvorbě byli od těch normálních témat, které řeší každý mládežník na prahu dospělosti, jako hledání vysněného ideálního partnera a „woman problems“, až po drsné, jako bylo pojídání členů rodiny, při dlouhé zimě. Dnes píše o ženských rolích s akcentem na oběti trestných činů, dokáže domýšlet situace a její tvorba je o poznání lepší, než byla před lety, vypisuje se, její tvorba mě nejednou rozbrečela (seroš a kniha). Je prudce inteligentní a umí anglicky a tuším španělsky, prý neměla hezké dětství, chodila na mezinárodní základku, tuším v Holandsku, nevím, kde bydleli, ale říkala, že se naučila jazyk na úroveň, kdy může dělat tlumočnici. Přišla o tátu. Znal jsem jí trochu nevypočitatelnou a divokou, jako dítě džungle, které vyzkouší snad úplně všechno a co si hodně dovolí a zakládá si na své divoké povaze. Bál jsem se, že jí chybí mužský vzor a neví, koho k sobě hledá. Čišela z ní touha po záchraně a byla sice sexy a s kluky si hodně užila, ale dodala k tomu vždycky, že touží po pravé lásce. Občas jsme si pomáhali, když jí bolel ten krk, tak jsem jí vařil čaje, ona mi dala svetr a deku, když jsem přijel z domu nezbalenej a chtěl jsem přespat. Smála se mému vztahu k životu, rodičům a škole, ale dobře chápala, že si tu opožděnou pubertu musím v ten rok odžít. Na akcích jsem jí hlídal jako garde, protože jsem byl nevinný mladší kamarád a Sára by lehce skončila s někým v posteli a pak toho litovala. Jednou mi tam sehnala džojnta trávy a pak se smála s Jonášem, že jsem byl pěkně usměvavej. V tvorbě měla chuť po senzaci, nepsala žádné hravé a líbivé texty, ale rozervané a ambivalentní svědectví velkého a uvěřitelného utrpení, někdy trochu perverze. Byla velice realistická, ale zároveň pověrčivá, naproti mému snílkovství. U ní se objevoval popis realistického zla, ne zla takového, že chce bejt Voldemort jenom nesmrtelnej, ale zla takového, že nějaký človíček něco chce, trochu v tom lítá, je brooding baddy, něco se někdy zvrtlo a často měla díla hluboce psychologizující charakter, v čemž se pak to zlo vykloubilo. Nejvíc jsem asi zbožňoval ty komentáře, které neumím napodobit, protože jsem všeho všudy přečet do pěti knížek a nemám na obdobné džouky vzdělání. Myslím, že Sára byla a vlastně i je bláznivá a mám to tak rád, po letech jsem se snad i přiblížil k jejímu hudebnímu vkusu a dokážu už poslouchat normální písničky, upřímně bych chtěl vědět, jak by se jí líbila třeba spektrální hudba Griseye, nebo Reichův minimalismus, jestli by to vzala, nebo by řekla, že je to příšerný. Mojí hudbu má ale moc ráda, což vím, protože řekla, že nic krásnějšího nikdy neslyšela (ale to v téhle části knihy ještě nevíme), kluci jí ujišťovali, že je to i tím, že má ráda mě, ale jsem rád, že když nic jinýho, tak jsem jí zahrál supr divadlo a udělal koncert, který se jí moc a moc líbil. Když jsem byl ten kluk, co se do ní zakoukal, strašně jsem záviděl Sáře její sebevědomí, teď už si věřím. A musím ještě přiznat, že krásnější ženskou jsem jaktěživ neviděl.
Půjdeme dál, to Rozjímání je takové: “Jaké by to bylo?” “Sním a toužím, s hlavou v oblaku a nevím, jestli jednou...”
Můj psychiatr, Jarolímek, mi řekl: “Každá zamilovanost je forma šílenství.”
Přijímám označení šílenec, jen myslím, že tu nejsem sám.
