Armagedon
Šel jsem za Josefem Klímou. Ve svém stavu jsem měl brzo vyvrcholit, co ještě se pro to muselo stát už jsem předjímal. Psychóza a duchovní pýcha kolem mě vytvoří vesmír s pevným řádem a pravidly, potvrdím si svojí výjimečnou roli ve vesmíru, budu oklamán a ve svých myšlenkách doputuji příliš daleko. Zde povím, jak se toto stalo.
Bojovka byla připravená, mamka naštvaná, Sára měla indicie, neztratil jsem se, nechal jsem za sebou stopu. Tak jsem to vnímal, než mě najdou, měl jsem čas. Na co, to jsem nevěděl, ale že budu nějaký čas pryč jsem doma při jedné hádce prohlásil, a tak jsem tak i udělal. Bylo to nehorázné.
Když jsem dorazil autobusem do Strašecí, volil jsem stejnou cestu, jako před týdnem k šest kilometrů vzdálenému squatu. Dorazil jsem tam o půlnoci. Nejdřív jsem zvolal, je-li kdo doma a když se nikdo neozýval, rozhodl jsem se zde přespat, našel jsem venku v jedné z útulných budek pro kočky deku a venku před squatem byla matrace. Lehnul jsem si, že jdu spát.
Tu mě oslnila světla, začala hrát nahlas televize, byl slyšet motor benzínové centrály a hlas staříka venku za přístřeším.
„Někdo tady šmejdil! Co to je, ty vole?! Někdo tu šmejdil! Kdo to byl? Co se tu dělo, sakra do prdele?“
Josef Klíma zpozoroval ve svém nebetyčném bordelu těch několik nesrovnalostí s tím, jak si pamatoval, že věci byly, než jsem začal venku hledat deku.
Tu s baterkou posvítil na mě.
„Co tu děláš?“ zeptal se mile.
„Jo to jsi Ty!“ prohlásil překvapeně, „To jsem myslel, že přijdeš dřív.“
„Já jsem přišel za Vámi.“
„Co říkáš?“
„Přece co mám říkat.“ Prohlásil jsem zvláštní větu.
„Co to máš?“ ukázal na knížku. Ukázal jsem.
„Ty vole, ‚Je Bůh matematik?‘, no ty vole, to mě poser. ‚Je Bůh matematik?‘“
I jsem vstal a zpozoroval jsem, že je tu i paní, drobounká a stará ve tváři.
„Já vím, Pepa mi o Tobě říkal.“ Prohlásila.
Když jsme si vyměňovali náš první pohled, hned jsem jí měl rád, čas se trochu zpomalil a já cítil pocit výjimečnosti našeho setkání s touhle na pohled stařičkou drobounkou paní. Záda měla shrbená do oblouku, zuby žluté a trochu křivé, oči měla rudošedivé, nikdy jsem takové neviděl. Na nohách maskáče a pod rozepnutým svetrem batikovanou halenku, na rukou prsteny a na krku náhrdelníky. Vypadala trochu jako z jiného světa.
Šel jsem dál.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě, když jsem se vevnitř usadil.
Chvíli jsem váhal a pak jsem řekl: „Říkávají mi Honza, ale biřmovací jméno mám Řehoř a v posledním týdnu nevím, jestli náhodou nejsem ve skutečnosti David.“
„Takže Honzik!“ řekla familiárně a usmála se.
„Já jsem Hanka a s Pepou už se znáš. Kolik Ti je?“
„Devatenáct.“
„Mě je čtyřicet popravdě a Pepovi 75. Dáš si kafe?“
„Rád!“
Hanka dala vařit vodu na plynový vařič, Pepa poprosil o cigáro a zapnul velkou plazmovou televizi. Seděl jsem uvnitř squatu sestaveného ze starých dřevěných oken, nebyl v něm jediný pravý úhel, vše bylo křivé a bylo v něm mimořádně těsno, místa na sezení byla sotva tři, z toho jedno na schodu, podlaha byla místy potažená kobercem, jinde byla hlína a byla snížená asi o třicet čísel proti povrchu, všude byl nepořádek a poházené odpadky, krom toho se všude povalovaly kočky, bylo jich dvacet jedna, Pepa začal zakládat oheň ve vlastnoručně sestaveném kotli ze starého kovového sudu, byl přidělaný na nožičkách a ležel kolmo. Na bývalém víku byl vyříznutý otvor na dřevo s dvířkami, z boku byla díra, do které byl zatlučený komín sestavený ze starých hrnců bez dna, který procházel otvorem vyřezaném v plechovém stropě, který byl ale na většině míst rovněž z oken.
Zapnula se čtyřiadvacítka a zprávy se mnou začaly komunikovat, připadaly mi zvláštní, jakoby byly na přeskáčku a všechny pro mě. Přestože byla sobota nad ránem, prohlásily v nich, že je páteční odpoledne, komentovali v nich extrémní počasí toho týdne, dále byla reportáž o „UFO“, světelném vlaku na nebi, ale nejvíc mě dostala reportáž o posvátném prameni, kde na sebe církevní představitelé cákaly kropenou vodu a radovali se z posvěcení docela obyčejné studny. Po mých zážitcích s vodou a po mém filozofování o ní jsem tuto reportáž chápal jako symbol.
„Blázni!“ smála se Hanka. „To jo, prej voda! Šašci!“
Pak Pepa televizi vypnul, Hanka zalila kafe a vyndala štos fotek. Ukazovala mi fotky s kočičkami mizerné kvality, každá byla pojmenovaná a byla zezadu popsaná a bylo jich mnoho. Pak narazila na první zvláštní fotku:
Byla nepopsaná, na rozdíl od ostatních a byla propíchaná špendlíkem.
„To jsi ty?“ zeptal jsem se.
„Hm.“ pokývala Hanka.
Pozastavoval jsem se nad odlišností fotky, nebyl z ní příliš patrný Hančin obličej, byla ve stínu a šel z ní docela silný strach. Propíchaná fotka! Pak ale narazila na něco ještě zvláštnějšího:
„Dvojčata!“ prohlásila.
Byly na ní čtyři identičtí chlapci, tři z nich o hlavu menší postavy.
„Jedenáct a třináct!“ Dodala. Hned mi naskočilo, že jde o prvočíselná dvojčata (!).
„Dvojčata?“ zeptal jsem se a ukázal na staršího ze čtyř.
„Hm.“ přitakala. „Kristiánek.“ Dodala.
Kristiánek (?!) čtyřmi (?!) prvočíselnými dvojčaty (?!), podivil jsem se tajně a až teď jsem si všimnul, co je napsáno na hrnečcích, do kterých Hanka zalila kafe, byly z jedné série:
„Nejlepší tatínek na světě“ na Pepovém
„Nejlepší maminka na světě“ na Hančiném a
„Ano, jsem plně připraven připustit, že se nikdy nemýlím“ (?!) na mém.
Všechno se propojilo, já byl neomylný „Matematik“. A Hanka s Pepou?
„Mami?!“ zeptal jsem se.
Načež Hanka zakývala souhlasně hlavou a usmála se.
Upřímně tuto větu považuji za nejdivnější část příběhu, to, že jsem přijal nové rodiče, bylo asi tím nejnestandartnějším, co jsem v životě vůbec udělal.
Byl tam ještě čtvrtý hrneček s nápisem: „Pamatuj, že domov je místo, kde Tvůj příběh začal!“
Nemusím napovídat, pro koho jsem si myslel, že hrneček je. Ptal jsem se, jestli taky přijde, ale odpovědi jsem se nedočkal.
Listovali jsme dál fotkami a narazili na něco, co mi v ten okamžik připadalo ještě zvláštnější, rozhořela se mi hruď a měl jsem pocit mimořádné významnosti. Totiž mezi fotkami Pepy, kočiček, Hanky a “dvojčat“ byla fotka divoké šelmy. Byla vyšklebená přímo na objektiv, se svou děsivou otevřenou tlamou. Měla dlouhatánské špičáky a zuby podobající se zubům lva, hlavu měla psí až na oči, ty jsem neidentifikoval, tlapy byly rovněž jiného zvířete a ocas vypadal jako ocas veverky. Byla celá černá se smaragdovýma očima, žlutýma zubama a rudým jazykem. Myslel jsem, že jde o onu biblickou šelmu. Prohlásil jsem, že je to Satan.
Hanka přitakala, pokývala hlavou a dopsala na zadní stranu fotky jméno šelmy.
Začetl jsem se s Hankou opět do Zjevení, pročetli jsme z něj několik kapitol, ona pak řekla, že si to necháme na ráno.
Pepa se celou dobu pokyvoval a příliš toho neříkal, protože téměř neslyší, jen hlídal oheň.
Sedli jsme si venku s Hankou, byla teplá noc a do rána zbývalo několik hodin, tvořil jsem s ní nový vesmír, kde byl čas pode mnou a já jím mohl procházet, kde jsem vládl a kde bylo možné to, co se stalo.
Ráno mi Hanka, moje nadčasová máma, nabídla, že mi vypere a dá mi čisté oblečení. Dostal jsem džínové kraťasy a tričko s logem lega, oblečení mi bylo sice trochu malé, ale vlezl jsem se do něj.
Byl jsem zvědavý a začal jsem šmejdit a zkoumat, kde, co je, místo, které se mi v myšlenkách stalo druhým domovem, mělo být plné skvostů a potom, co jsem viděl význam v hrnečcích od Hanky, mě zajímalo, kolik mi toho jsoucno ještě řekne. Zaujalo mě, že má Pepa celkem sedm televizí, patnáct starých notebooků, přes tucet videopřehrávačů na DVD i VHS, několik stolních počítačů, reproduktorové soupravy, několik rádií, dále plno součástek, základnové desky a všelijaký hardware, dráty a kabely, dále měl všude poházené nářadí, často rezavé, ale měl všechno důležité, kladiva, šroubováky, klíče, kleště, metr, pilu, sekeru, pájku, páčidlo, vocílku a všechno, co vás napadne, pak cédéčka a kazety, bylo jich celkem hodně, ale ne zas moc, Hanka měla akorát hromadu nevkusných hadrů a krámů k ničemu, chyběly ale knihy, nebyly nikde! Pepa prý kdysi četl jako divý, samé chytré knihy, ale už mu prý nesloužil zrak a Hanka nečte. Nejvíc mě začalo zajímat spáleniště jejich starého přístřeší, které bylo pár metrů od nového, tam bylo knih požehnaně, ale všechny byly znehodnocené, byla jich buď půlka a byly technického rázu (různé nákresy obvodů atp.), nebo shořely docela, zbyl jen jeden šanon o internetu a jeden o Tolkienových fantasy románech, které byly v USB deskách a namísto, aby shořeli se akorát spekly strany. Okamžitě jsem je začal nožem odřezávat od sebe a křísit informace ze spálených materiálů. Byl jsem hotový archeolog. Pak jsem ale shledal, že v nich není nic zajímavého a vrátil jsem se na spáleniště. Našel jsem zde něco, co mi mělo vyrazit dech. Jedna kniha neshořela, byla docela úplně zachovalá, jen trochu pokroucená od deště a opálená na okrajích stran.
Opětovná shledání – Setkávání se zemřelými, Dr. Raymond Moody.
Odtud dál jsem v textu lehce lhal, udělal jsem z knihy výtah a po přečtení názvu poslední kapitoly s názvem “Tajemství Pandořiny skříňky odhaleno” jsem se podle textu rozbrečel, knížku zavřel. Knížku jsem skutečně chvíli četl a něco z ní vypíšu v komentáři, ale děli se ve skutečnosti jiné věci:
‚Jedním z problémů, s nimiž se lidská mysl nejobtížněji vyrovnává, je působení nové myšlenky.‘
Dále jsem přečetl pár řádků o setkávání se zeřelými, během dne jsem ještě asi dvakrát prolétl nadpisy několika kapitol.
Chápal jsem knihu jako černou kroniku, do které jsme se měli se Sárou propsat. Jen jsem jí prolít, zároveň jsem myslel, že jsme tam zapsáni jako v knize hostů, protože tím, že jsme překonali smrt jsme se museli dostat nad čas, aby se tajemství nevyzradilo a tak jsem byl teď tady. Nadpis o Pandořině skříňce jsem ale zaznamenal. Už ne to, že v knize se ve skutečnosti píše, že to zlo bylo Epimétheovo a Pandora ho našla v jeho dílně a omylem ho rozlila. Už ne to, že skříňka byla původně nádoba, dokud se nerozlije, měla zrcadlící hladinu, z které duchové vystupovali.
Láskyplné reakce na setkání s duchy mi ale k Sářinému prožívání seděly.
A podle Moodyho knihy jsem měl já mít v sobě špínu, hodil jsem jí na papír a je zaznamenaná v knize.
Když jsem viděl Hanku, jak si bere dvacet léků, které měla brát denně a vzpomněl si, jak mi povídala o smrtelných epileptických záchvatech, které měla dříve i několikrát za den, zeptal jsem se: "Ty jsi ztělesnění utrpení, viď? Ty to tady celé neseš."
Hanka přitakala a mně došlo, že bez utrpení to nejde.
Začal jsem hrozně brečet. "Mám to číst? Kdyť je to hrozný."
"Jak chceš."
Uklidnil jsem se po dlouhé proplakané chvíli, v které jsem se bál, že trpitelka bude Sára.
Došli jsme k rybníku pro vodu, po dešti přivezli policajti fenku Báru a já se před nimi schovával v boudě.
Pamatuji si, že jsem poznával tenhle nový svět, měl být podobný videohře. Nejdřív jsem zasadil uschlou pomlázku a zalil ji lógrem, potom jsem chtěl oživit umělou květinu, našel na ní květináč, opět použil lógr a zalil jsem jí, našel jsem i zelený sprej se značkou “zeleň” a chtěl ho nastříkat na květinu, aby ožila, nakonec jsem zjistil, že je prázdný a četl varování, v jakém oblečení, s krytem na oči a v rukavicích se smí používat a že je jedovatý a výbušný, potom mě fascinovali jedy, ale žádný jsem nepolkl, jen jsem otevřel plynovou bombu a když jsem jed ucítil, ze strachu jsem ho zavřel.
Hanky jsem se doptával, proč jsem, kde jsem: Prý se to stalo tak: Když jsem šel nad čas (místo, kde bydleli Pepa s Hankou) poprvé, propsal jsem si do života hádanku, podruhé jsem měl mít tři klíče a svůj svět mít pod kontrolou.
Já myslel, že jsem v té druhé roli, že už jsem tři klíče našel a hádanku rozluštil. Kdybych si to ale nemyslel, tak bych si jí nepoložil.
Hanka dovařila buřtguláš, který mám prý podle ní tak rád. Řekla to jako by mě znala celý život a věděla, že mám rád buřtguláš. U jídla jsem se jí začal vyptávat:
„Mami?“
„No, Honziku?“
„To, co je v tý knížce, je pravda?“
„To je všechno pravda, no.“
„Takže Sára je Pandora?“
„Hm.“
„Mám to číst?“
„Jak chceš, teď už je to jedno.“
„Teď už je to jedno?“ brečel jsem.
„Tys nic neudělal, tys byl jenom zvědavej, to Tě nemusí mrzet.“
„Že mě to nemusí mrzet?“
„To nic! To bude dobrý.“
„Co bude dobrý?“
„Neboj, zapomeneš na to.“
„Na co zapomenu?“ Už jsem docela bulel.
„Nic se neděje, tys byl jenom zvědavej, já vím. Já se nezlobím.“
„Jak to všechno víš?“
„Já jsem to zažila, popravdě, jako holka, já jsem z věřící rodiny.“
„Byla si svědkem toho všeho?“
„Hm. Mně umřela máma popravdě.“
„Umřela Ti máma?“
„V osmi letech mi vykrvácela na klíně, dělali jí operaci srdce a roztrhly se jí stehy.“
„To je strašný.“
„Já byla každej den na hřbitově, utíkala jsem tam z ústavu a do dneška se mi máma zjevuje ve snech.“
„Ve snech?“
„Hm.“
„Jak to víš, o tý knížce, Ty jsi, mami, prorokyně?“
„Hm, jsem.“
„Je teda pravda, že tahle cesta vede nad čas?“
„Je.“
„Příjde za mnou Sára?“
„To záleží na ní.“
„Má tu hrneček.“ Ukázal jsem na hrneček s nápisem, „Pamatuj, že domov je místo, kde Tvůj příběh začal.“
„Hm. Já vím. To jsem našla venku popravdě. Dáš si ještě?“
„Dám, je moc dobrej.“
Ukončili jsme náš záhadný rozhovor s mojí novou mámou.
Šel jsem se tehdy podívat na Pepu, jak dělá nový kotel. Do sudu vysekal křížový otvor na komín a vyřízl otvor na dvířka, která se měla otvírat ven a přidělával nožičky. Za nějakou chvíli měl hotovo, byl velmi šikovný.
Pak jsem šel zase za Hankou.
„Já už jsem to Pepovi ukazovala, že tady vyrost strom ve tvaru kříže.“
Jako vážně díky za informaci, říkám si dnes, najednou po tom všem byly významy i na stromech. Poruchy vnímání byly už přítomné ve všem mém uvažování, všechno neslo význam.
„Ve dvě příjde Lukáš pro vodu, půjdeš s námi?“
„Pro vodu?“
„No, Lukáš je ze Strašecí, je mu 33.“
Aby těch biblických symbolů náhodou nebylo málo, říkám si. Byl jsem najednou i touto neškodnou informací zmatený.
„33?“ zeptal jsem se.
„Hm.“
Hanka to tak dělá, kdykoli někoho představuje, řekne, kolik mu je let, je na to tak zvyklá a připadá jí to důležité.
Ještě chvíli jsem šmejdil a hledal, jestli ještě něco nenajdu, na tomhle záhadném místě, kde je prorokyně, máma Hanka, hrnečky s významnými nápisy, fotky prvočíselných dvojčat a biblické šelmy, kde se mnou komunikují zprávy, kde je díra k největšímu pokladu na planetě a kde je jediná kniha, kniha o mrtvých, jediná kniha o mrtvých, kterou jsem kdy viděl.
Když přišel Lukáš, šli jsme pro vodu, Lukáš šel několik metrů před námi. Ptal jsem se Hanky, kdo jsem, že jsem býval muzikant, ale teď si nejsem jistej.
„To byl jinej kluk.“
„To byl jinej kluk? Kdo teď jsem?“
„Ty jsi teď tady!“
„Já jsem teď tady, co to znamená?“
„Že jsi chytřejší než ostatní, a to ostatní štve, popravdě.“
„Mami, víš, já myslel, že skončí čas.“
„Hmm, to je pravda.“
„To je pravda?“
„Ale tady budeš dýl.“
„Jsem teda nad časem?“
„Jsi!“
Dělo se toho ten den hodně, zkoušel jsem vlézt polonahý do zrcadla, oživoval umělou květinu, otevíral nádobu s plynem, křísil materiály ze spáleniště, četl jsem malinko knihu o mrtvých, proč má Hanka prášky na všechny choroby na světě a jak pomáhá světu epileptickými záchvaty.
Začal jsem Hanku chápat jako knihu, která mi odpovídá, když se správně tážu, celkem mi potvrdila v podstatě jakoukoli tezi.
Potvrdila mi, že jsem nad časem, že jsem si propsal do života hádanku, že prožívám svůj román, který jsem sám napsal. Že jsem absolutně svobodný, že čas se končí a že se větví, že je prorokyně, že se mi budou plnit přání z knih, že nad čas vedou magické klíče a potvrdila mi i tezi, že jsem odpověď na 2000 let starou hádanku, kterou jsem sám sobě položil.
Mezitím jsme došli s vodou zpátky ke squatu.
Můj vesmír byl hotový, měl jsem být romantik a romanopisec, který konstruuje nad časem svůj život. Kdykoli jsem chtěl prožít další kapitolu, odemkl jsem prvním klíčem dveře svého domu a kdykoli jsem měl jít nad čas napsat další kapitolu, odemkl jsem třetím, druhý klíč byl náhradní, byl od minule, kdy jsem propsal do života onu tajuplnou hádanku, abych se mohl nad čas dostat znovu.
Nad časem jsem přitom měl být i tam, kde jsem byl teď, byl to můj druhý domov a jelikož od něj nevedli klíče, měl jsem tři magické knihy, které se staly klíči k němu. Nový zákon, Je Bůh matematik a Opětovná shledání.
Tužku jsem měl a do knihy jsem tedy vepsal jednoduchý románek, přání, které jediné jsem chtěl, aby se mi teď splnilo. Zajímalo mě především, jestli za sebou tam, kde jsem, můžu dostat ty, které miluji. Vepsal jsem, že přišla Martina se Sárou, moje máma a Sára, to jsem si přál. Aby v tomhle novém asi krásném vesmíru byly se mnou první ty dvě, které jsem měl nejraději.
Pepa, jen co dodělal kotel, šel odrezovat svoje nářadí, na svůj věk byl mimořádně pracovitý.
Zavolal jsem po mém hovoru s Hankou domů z Hančiného telefonu.
„Jaký mám vytočit číslo?“
„Zavolej 1188, oni Ti řeknou.“
Ale vytočil jsem máminý opravdový, pamatoval jsem si ho.
„Martina Kotyková u telefonu.“
„Ahoj mami!“
„Honzo, jsi to ty?“
„Jsem.“
„Kde jseš?“ ptala se zoufale.
„Jsem nad časem, mami, teď mě poslouchej, řeknu Ti, jak se sem dostaneš.“
„Tady je po tobě vyhlášený celostátní pátrání. Všichni máme strach, co se děje.“ To byla pravda, způsobil jsem doma pěkný zmatek. Máma si dokonce myslela, že se chci zabít.
„To je v pořádku. Vem papír a tužku a piš, rozumíš?“
„Dobře!“
„Jsem odpověď na dva tisíce let starou hádanku, kterou jsem sám sobě položil. Máš?“
„Dobře.“
„Miluju Tě!“
„Taky Tě strašně miluju!“
„Řekni to Sáře, zavolej jí a přijďte spolu, jenom ona mě teď může najít.“ To byla slova podmíněná tím, že už jsem myslel, že nejsem na světě tady dole.
„Dobře!“ Řekla Hanka a pokyvovala souhlasně hlavou, jako bych řekl všechno správně. A pak si vzala telefon a řekla mámě, že to nemusí dělat, že jsme u Stochova na poli u zahrádkářské kolonie Rynholec.
Všechno bylo hotové a já nad časem čekal, až za mnou přijdou dvě ženy, které jsem měl v životě nejraději.
Při čekání jsem si povídal ještě s Hankou. Ptal jsem se jí, jestli vykopeme poklad, jestli budeme moct postavit hotel s mnoha dveřmi od pokojů a mít pro každé dveře jeden román, který svobodně prožijeme, kdykoli si to budeme přát, jestli budeme psát romány tady nad časem se Sárou a vymýšlet nové zápletky, které jsme doposud nikdy neslyšely a kdykoli budeme chtít, odemkneme prvním klíčem a zapomeneme, že jsme, kdy byly nad časem. Všechny představy mi přitom potvrzovala.
Stal jsem se tedy všemohoucím na jedno odpoledne. Ale:
„Sára nepřijde!“ řekla máma první větu po tom, co jsem se s ní a s tátou, který ji doprovázel pozdravili.
„Sára příjde!“ řekl jsem.
„Sára nepříjde.“
„Příjde.“ Trval jsem na svém.
„Ale všechno je v pohodě!“
„Ještě jednou?“
„Je to prostě v pohodě.“
„Mami, tati, tohle je moje máma a táta.“
„Dobrý den, Hana Horká, on mi Honzík říkal mami.“
„Martina Kotyková, no já jsem ráda, že se o něj někdo postaral.“
„Pavel Kotyk, Dobrý den!“
Pepa se taky představil. Všichni na mě byli hodní, máma se domlouvala, že půjde k Hance a Pepovi s tátou na kafe, vyfotila si kočičky s Hankou, které se tam ten den narodili (Aby toho nebylo málo, jeden byl Kristiánek.) A byla ráda, že mě vidí, byla s tátou šťastná a spokojená, pak mi táta říkal výsledky voleb, v kterých dostal Babiš na prdel, což bylo taky pozitivní, říkal jsem jim, že jsem nad časem, a že jsem rád, že přišli. Pak mámě zavolal můj křestní kmotr, duchovní otec, další tatínek, kterého jsem měl Tomáš Valer. Máma mi ho dala na ucho, pozdravil jsem a nechal si od něj položit tři otázky, tři otázky byly tři hádanky, které jsem měl řešit dál, aby vesmír nebyl mrtvý, byly třemi klíči, které vedly nad čas potřetí, po čase jsem je spálil a nepamatuju si je. Byly to docela obyčejné otázky o životě. Pak volal mámě brácha Franta, říkal jsem mu, že mám pokojíček plný skladeb a románů, že jsem skladatel a matematik a Sára spisovatelka a že nad časem děláme umění, které prožíváme, on mi odvětil, že má pokojíček plný bordelu, ale domluvil se se mnou na schůzku, měly jsme se sejít v pondělí a pátek v Plzni u písmene pí a v sobotu a v neděli jsme se měli vidět v Pardubicích v centru pod sochou. Mají tam rovněž sochu rudoarmějce, z toho jsem dovodil Frantovu roli nad časem, byl zde rovněž ničitelem komunistických soch. Zároveň mi řekl, že se zasnoubil s Kačenkou a že mají nový byt a že mě pozvou na návštěvu, měl jsem tedy na svůj první nadčasový týden i program. Pak máma počítala, kolik má Pepa televizí, z toho jsem dovodil jeho roli nad časem, měl mít televizi na každý den, bylo jich právě sedm. Pepa byl pozorovatel, Hanka byla ztělesněním trpitelské lásky k dětem, o které jí připravil stát a milovnicí zvířat, Vašek, brácha byl rovněž matematik, ale matematik inženýr a měl být v pokoji s Mončou, rovněž matematičkou a inženýrkou. Takové byly jejich role nad časem. Moji rodiče byly naši rodiče. Vojta ještě neměl partnerku, takže nad časem ještě nebyl, bez lásky se nad čas totiž nikdo nedostane, ale mělo ho to čekat. Byl tu každý, kdo se s někým miloval, tady v Nebi, kde bylo možné všechno.
„Potřebuju klíče, než přijdu domů.“
„To se dá udělat v týdnu jenom.“
I jsem napsal do knihy, že je pondělí a myslel jsem, že je pondělí. Takový malý zázrak byla najednou maličkost.
Dále jsem do knihy napsal, že mám v Pokoji Sáru a své skladby, které jsem jmenovitě vypsal a že tam mám hafo románů ke čtení od ní. Těšil jsem se, až je budu číst a vyberu ten, který budu chtít nejvíce prožít.
Bylo mi blaženě, hodinu a půl.
Cestou domů jsem mámě představoval svůj vesmír a ona dělala, že ho zná, viděla totiž, že jsem hluboko ve své představě a chtěla, abych si to cestou do nemocnice alespoň užil. Nevyvracela mi můj vesmír, kde měli všichni milovaní nějakou zázračnou roli, zároveň mi ale vyvracela jednu věc.
„Sára nepříjde.“ Řekla opakovaně, když jsem říkal, jak se na ní těším.
Obrázek 1939038134, Obrázek
Ilustrace a komentář
Violový klíč je cesta do pekel... Sára mi říkala, abych si představil, jakou bych měl depku, kdybych vždycky přišel do toho svého architektonického ateliéru a zjistil, že to, co jsem prožil, nebyla pravda a že bych měl šílenou depku bez možnosti návratu a že román je dobrej jenom, když se v něm stane něco příšernýho. A náhradní klíč? Říkal jsem, že bych ho nepoužil a ona, že bych ho měl, a že takhle se žít nedá. Své představy o Nebi jsem modifikoval v Postapokalyptické pohádce v prosinci 2024.
A jak jsem se cítil? Tady k té kapitole patří Návraty do dětství, žil jsem bojovku a nový svět.
Návraty do dětství, bylo mi devatenáct, ale o novém vesmíru jsem toho věděl míň, než tříleté dítě.
Svět byl tak nový, že jsem se stal opět děckem, měl jsem tričko s nápisem lego, spáleniště, bunkr, bojovku, návod na komunikaci s mrtvými a od chvíle kdy čas skončil šel svět jen znovu a donekonečna poznávat a já myslel, že dítětem už budu vždy, o dimenzi výš byla dvojice rodičů čtveřice a já si do Pepy a Hanky promítl charaktery a vzhledy rodičů vzdálené právě o poloviny spekter: o triton, nebo do inverzí, jak by řekl hudební skladatel. Proto byli Hanka s Pepou rodiče, zatímco do třírozměrného světa vedla cesta skrze úsečku mezi dvěma body, vztah muže a ženy, do čtyřrozměrného skrze čverec mezi čtyřmi. Dvoje rodiče měl mít v Nebi každý.
Brzo mě zajímalo, jak by vypadal svět, který by nebyl tvořený dvojicemi, dvojicemi dojic a dvojicemi dvojdvojic, chtěl jsem vymyslet zbrusu nový pohlavní orgán, který by prostoru dovolil být interdimenzionální, fraktální.
Cesta, kterou jsem nabídl k poslechu v kapitole, kdy jsem prožíval pašíjový týden, zde nabývá nového významu. Zpřítomňuje se v ní kontakt pozitivního a negativního vesmíru i téma přísné symetrie, duality a tritonu, ďábla v hudbě. Návrat k lásce k matce je vyjádřen v harmonické kvalitě i symbolu mariánských písní, ale dvou. Mámu miluju a protože žárlí, nebudu víckrát říkat, kolik mě hřálo u srdce, když jsem poprvé spatřil Hanku, ale přiznat to musím. Subharmonická řada je symbol utrpení a negace, něco, pro co se o zubožené bezdomovkyni můžeme mylně domnívat, že je zlá. Není, je zraněná, ale umí mít ráda, starat se. Jestli jsem si tohle tou hudbou vyrobil, pak to dává perfektní smysl. Zaráží mě tu ty Freudovské momenty, kdy Sára je jako moje mamka, stejný typ, dikce, energie a povaha i znamení zvěrokruhu a Hanka se podezřele podobá Čoudelce, do které jsem se zamiloval v rekonvalescenci, stejný vztah ke zlu a smrti, stejně zničené a podobné vzhledem a energií, ale když řeknou něco o citech, tak to neřve, ale je to uvěřitelnější a umí na svět zanadávat, být trpké, ale oprávněně. Když přidáte dimenzi, nemusíte ze zajetí uniknout, vše se jen zrcadlí do prostoru, který nevidíme. Přiznám se, že jsem na jedné straně rozpůlil, abych uměl vnímat obojí. Ale miluju i všudypřítomnou pozitivní harmonickou řadu, fyzikální podstatu věci a svět, který nesporně existuje a musí být dobrý, ale i skrytý vesmír, negativní harmonii, negativní řadu, řadu 'subharmonickou', v které je trpkost i něha, zášť ale i láska, jednoduše stín. Něco díky čemu se střídá se dnem noc, kde je tma ne proto, že by byla zlá, ale abychom se vyspali, kde je prostor pro fantazii a sen, a to ve světě, kde se opovrhuje vším tím, co se neměří, a tak lidé přestávají mít rádi. Proto, s láskou, byla věnovaná Čoudelce, jako můj komentář k její překrásné Kleci.
Cesta je zásadní, ale Návraty do dětství jsou tu pro mojí archeologickou práci v Armagedonu příznačnější k tomu, co jsem žil. Nerozumět světu, jaký zrovna je, ještě neznamená cítit něco zlého, naopak dětská zvědavost je dobrodružná a krásná, alespoň do chvíle, než jsem v myšlence udělal příliš odvážný krok.
Napadají mě celkem tři 2000 let staré hádanky, na které můžu být odpovědí: Jestli vstal Ježíš z mrtvých se nabízí k úvaze nejsnáz, přijde první na mysl, ale to by Sára musela dokončit nejdéle rozepsanou trilogii: Bibli. Druhá je, jestli si Pandoru Epimétheus vzal, nebo ne. A třetí otázka je, jak interpretovat zápis Seikilovi písně. Sdílím i tu k poslechu a přikládám její text:
“Dokud jsi naživu zař,
Nepochmuřej svojí tvář,
Jen krátce navštívíš svět,
Než čas vezme svůj dar zpět.”
A ještě jednu skladbu si tu odložím, prožíval jsem tajuplnost, některé mé sondy takové jsou a nabízím k poslechu dvě z nich.
