Nedávný krakonošův článek mě přiměl sentimentálně vzpomenout na prvomájové průvody. A když teď píšeme o dětství, výborně se mi to hodí do krámu.
V době mého dětství bylo všeobecné veselí na 1. Máje povinné. Musím ale upřímně uznat, že i kdyby nebylo, rád bych býval do průvodu šel. Jsem už prostě takový estrádní typ. Navíc jsem byl v té době roztomilý chlapeček a na průvody jsem chodil výhradně s tatínkem, který byl žoviální oblíbenec svých kolegů (tedy z 95% kolegyň). Na 1. Máje jsem tedy seděl tatínkovi za krkem, pojídal různé dobroty, které sebou tety přinesly a měl jsem jeden jediný úkol, sehnat co nejvíc mávátek. Za tím účelem mě tatínek sundával z ramen a já jsem se svou trpasličí výškou kličkoval davem a sbíral, co komu kde upadlo. No ano, naše rodina byla vždycky shánčlivá, ale v té době byl stejným způsobem shánčlivý kde kdo:-) No a na co, že jsem sbíral ta mávátka? To byste neřekli, jako tyčky k rajčatům:-) Když změnili technologii a dřevo zaměnili za plast, přestali jsme na 1. Máje chodit.
S tatínkem vůbec bylo veselo, byl děsný cholerik a v době své největší slávy na nás (děti) řval vícenéně non-stop. Moji kamarádi na to vzpomínají dodnes. Byl bohém a je vlastně zázrak, že se ho babičce podařilo nakonec "spoutat" a donutit ho ke studiu vedoucímu ke zcela běžnému civilnímu zaměstnání. Svou svobodnou duši pak následoval v životě osobním (rozuměj rodinném), kdy maminku pravidelně opouštěl, aby trávil svůj čas pozorováním vodní hladiny (a s pověstnou shánčlivostí) samozřejmě také bedlivému sledování na hladině se pohupujícího splávku. Byl šikovný rybář a ryby (které já jsem, až na výjimky nesnášel) nosil domů v obrovském množství. Co bych teď za čerstvou štičku nebo candátka dal.
Coby lékař, měl tatínek velmi specifický vztah ke zdravotní péči o nás děti. Nutno dodat, že tady byly s maminkou zajedno a dost často nás nazývali simulanty. Teplota 37 neměla u nás doma téměř žádný zvuk. Pomýšlet na omluvu ze školy jsme mohly až když se teplota šplhala někam k 38. Děti jsou vynalézavé, že! A tak jsem byl i já:-) Když jsem shledal, že naměřených 37,4 nebude k zajištění si 1-2 denního povalování v pelechu, stačit, briskně jsem špičku teploměru smočil do tatínkova čerstvě nalitého čaje. Reakce byla okamžitá..rtuť zmizela. No a jak jsem měl prosím vás vědět, že to praskne? Malých kuliček, odpočívajících na dně tatínkova hrnečku jsem si všiml jen náhodou. A také náhodou jsem se rozhodl čaj raději vylít..o tom, že pozření rtuti není moc slučitelné se životem, jsem tou dobou opravdu neměl tušení...
Tatínkův ležérní přístup ke zdravotní péči jsem však jednou skutečně ocenil. To bylo tehdy, když jsem při sběru borůvek skončil hlavou napíchnutý na šutru v potoce, protékajícím mezi skalami, kde jsme sbírali. Hysterie babičky nebrala konce, vykřikovala, že musím do nemocnice na šití..okamžitě. Otec mě pohladil po krví slepených vláskách, zranení ohledal a se slovy: "posaď se na slunce, ono Ti to zatáhne!. " , mi pokynul na trávu. A do nemocnice se nejelo! :-))
Vzpomínek na otce je řada, vážně s ním byla "legrace", byl ale také velmi moudrý a inspirativní člověk, takže je mi teď často moc líto, že našeho sviště už jeho výchovné prvky nezasáhnou.