Jako všichni lidé i já měl tátu a mámu. Táta nebyl tuctový člověk. A máma... Něco mezi Hrabalovým strýcem Pepinem a Jirotkovým Saturninem.
Kde byla moje máma, tam se začínaly odehrávat děje, které se obvykle nestávají vůbec, nebo maximálně jednou za deset let. Jí se ale něco přiházelo denně.
Statistický člověk jde po náměstí. A nic. Moje máti jde po náměstí a vykálí se jí na hlavu čáp. Statistický člověk si sedne na lavičku. A nic. Moje matka si sedne na lavičku, lavička se převrátí, matka udělá kotoul vzad a pokračuje v koulení se do kopce, vkutálí se do křoví, kde starší pán zrovna vykonává svoji potřebu, zděšen se spuštěnými kalhotami vyběhne ven a procházející stařenka omdlí, protože se dmonívá, že byla napadena deviantním sadistou... A to je ještě jen slabý odvar toho, co moje matka dokázala.
Vyberu ze svých vzpomínek náhodně několik příhod, které jsem si odnesl, když jsem byl se svou matkou v tramavaji. Počítám, že mi mohlo být tehdy tak pět a víc.
Tak tedy...
Tramvaj prudce zabrzdila. Všichni stojící padají podle fyzikálních zákonů dopředu. Jen moje matka letí skrz celou tramvaj dozadu. Cestou se pokoušela zachytit. Podařilo se jí to, chytila se nějaké tyčky, ale tyčka pokračovala spolu s ní... Ten Vám křičel! Ten slepec, co mu matka vytrhla hůlku. Dlužno dodat, že matka mu hůlku neprodleně vrátila a jako vždy se příhodě strašně smála.
Jindy s sebou tramvaj zase trhla. Bylo to počátkem sedmdesátých let. Nosily se paruky. Matka ji také měla. A trhnutím dopravního prostředku se stalo, že její paruka spadla. Do klína spícího pána. Během letu paruka více než zavadila o jeho obličej. Vzbudilo ho to. Jak byste se cítili vy, kdybyste se probudili v tramvaji a měli na klíně cizí skalp? Pán vydal nelidský skřek, po kterém tramvaj ztuhla. Matka se začala smát. Ona se skoro vždycky svým příhodám smála.
Vůbec měla štěstí na spící pány v MHD. Jinému spáči shodila klobouk. Matka při hovoru hojně používala ruce ke gestikulaci. Tak se mu ho spícímu pokusila nasadit na hlavu. Ale klobouk pořád padal a pán pořád spal. Tramvaj sebou zase trhla a matka narazila pánovi klobouk přes oči. Jako... Jako v grotesce! Nevím, jestli pán si vzpomněl na povídku A.E.Poea "Pohřben zaživa". Ale křičel. Nic se nemohlo zdát mé matce smějšnější...
Ne vždycky všichni ti pánové spali. Matka nosila tehdy dlouhý hedvábný šátek. Ten se jí cípem svezl na klín úplně jiného cizího pána. Ten to zabraný do rozhovoru se sousedem vůbec nepostřehl. Matka zkusila šátek vytáhnout, ale ten se nepochopitelně zachytil za knoflík pánova poklopce. Matka pánovi jemně poklepala na rameno a ukázala na jeho klín... Pán situaci nepochopil. Zrudl, rozepjal si poklopec a začal si tam šátek cpát... To se matka nasmála!
Jindy zas těsně za matkou šel prostředkem MHD jiný, starší, pán. Pokřikoval, že jemu to vůbec nevadí, ale támhle že sedí jeho manželka... Matka nechápala. Ale pak si všimla, že pána zaklesla držadlem deštníku za poklopec a táhla ho za sebou. (Tehdy se nosily poklopce zapjaté převážně na knoflíky.) Tentokrát se tomu zasmáli oba.
Některé situace bývaly vyhrocenější a rozhodně se při nich nesmáli oba aktéři. Jeden pán začal na matku zčistajasna křičet, že ještě jednou a zabije ji... A vystoupil. Až doma si všimla, že se jí v kabele vysypala sada kružítek, napichovátek... A jedno propíchlo kabelku a špička byla od krve.
To už je těch příhod šest? Tak to pro ilustraci stačí. Umíte si představit, jak mi bylo, když se moje matka opakovaně stávala středem pozornosti? Abych to vyjádřil kulantně, necítil jsem se při tom dobře...
Moje první strategie byla tvářit se, že ta osoba, co mě vláčí za ruku, ke mně vůbec nemá žádný vztah, že k ní prostě nepatřím. Občas jsem i vykřikoval:"Nekoukejte se, to vůbec není moje máma!" Ale to jen vzbuzovalo další nechtěnou pozornost.
A tak jsem si zvykl. A společensky jsem se otužil. Myslím, že horší společenské faux pas, hezky česky trapasy, než s mojí matkou, jsem už nezažil a zažít ani nemohu.
Takže když jsem učil na ZŠ, nevadilo mi ani vláčet s sebou veřejným dopravním prostředkem bandu třiceti nezvedenců... Nic horšího než co dokázala moje matka už dokázat nemohli.
Na závěr chci jen napsat, že moje matka nebyla jen od přírody trhlá, že to v jejím případě byla i profesionální deformace. Matka byla vysokoškolský pedagog. Přednášela dětskou a vývojovou psychologii na pražské filosofické fakultě. V roce 1990 ale částečně změnila obor. Stala se psychologem klinickým a penitenciárním. Nastoupila k policii jako policejní psycholog.
Sama o sobě říkala, že teprve teď má všech pět "Pé". Její příjmení bylo na "Pé". Byla "p"sycholog, "p"olicajt, do penze šla jako "p"odplukovník. A taky byla "p"ošuk.
No a když náš stát vydržel takového policistu v činné službě, tak myslím, že i když to nevypadá, tak ještě nějakou dobu bude existovat... Že náš stát je pevnější a odolnější, než si všichni myslíme.