Je tomu už přes tři roky, co jsem si ke studiu přibral brigádu v jednom obchodním centru jako ostraha. Mou pracovní náplní mělo být chození mezi obchod a dohlížení na dodržování návštěvního řádu. Jelikož se jednalo o nepříliš velké město a nepříliš velké obchodní centrum, tak jsem si umanul, že se tam nebudu s nikým moc bavit. Brigádničit jsem tam chodil jen na víkendy v průběhu semestru a asi čtyřikrát týdně v období prázdnin. Tak to nebyl zase až tak těžký cíl. Prostě jsem si dělal svoje, zaměstnance slušně zdravil, ale s nikým nenavazoval příliš kontakt.
No a po nějakém čase, zhruba asi tak po půl roce, jsem se od někoho dozvěděl, že se prý o mě po centru říká, že prý jsem strašně namyšlený, důležitý a povýšený. Že se nechci s nikým bavit a proto jsem nafrněný idiot. Jako zpočátku jsem nad tím sice mávl rukou, ať si každý říká co chce. Jenže pak mi to přece jen trochu vrtalo hlavou. Přece mi nijak neublíží, když s někým prohodím pár slov navíc, začnu být víc komunikativní, otevřený a přátelský.
A tak jsem se zaměstnanci začal bavit víc. Sice jsem hned nechodil za každým a nevybavoval se s každým hodinu nebo dvě, ale postupně jsem se seznamoval s více a více lidmi. A tak to šlo týdny a měsíce. Až zase za další půl rok jsem se dozvěděl jinou novinku, která se o mě po centru začala říkat.
On byl totiž problém v tom, že 95% všem zaměstnanců v celém obchodním centru tvořily ženy. Zkrátka prodavačky v obchodech. A tak jsem navazoval kontakty a začal se bavit převážně se ženami. No a jak by to udělal asi každý normální člověk, tak jsem se bavil se ženami v rozmezí mojí věkové kategorie. No uznejte, copak já můžu za to, že tam valná většina zaměstnanců byly ženy?
Takže co se nestalo. Najednou už jsem totiž nebyl ten namyšlený, povýšený a důležitý idiot, ale náhle se ze mě stal ten týpek z ochranky, který to zkouší na každou! Ano, aniž bych si to uvědomil, tak se ze mě stal prostopášník. A to zcela neúmyslně. A troufám si tvrdit, že jsem v tom byl naprosto nevinně. Vždyť já chtěl jen v dobré víře navázat pár známostí v práci, abych byl víc přátelštější, nic víc.
Po pravdě mě tohle zarazilo o dost víc, než ta první fáma, že prý jsem nafrněný. Ale co už. Lidem se zkrátka nezavděčíte a pokud něčemu chtějí věřit, tak tomu věřit budou. A pokud si o vás budou chtít něco říkat, tak prostě taky budou. Časem mi to začalo být úplně jedno. V tom obchodním centru dělám brigádně o víkendech do teď, ale upřímně už mě vůbec nezajímá, co se o mě říká. Ani to vlastně nevím. A je mi to fuk. Protože jsem si uvědomil, že stejně nezabráním tomu, aby se o mě něco v tak malém obchodním centru říkalo. Kdo mě bude chtít poznat, ten si názor udělá sám. Kdo bude chtít věřit fámám, tomu nemám co dokazovat. A pokud jsem stále v očích mnohých prostopášníkem, tak ať. Aspoň jsem pro lidi natolik zajímavý, že si o mě povídají.
Obrázek:
Prostopášník