Vždy ve výplatní den spěchám domů výborně naladěn. Jakmile dorazím domů, okamžitě ze sebe svléknu zaprášený pracovní oděv. To zní poněkud divně, že? Ten oděv samozřejmě není zaprášený, protože by někde ležel, ale je od prachu proto, jak domu běžím, až se za mnou práší. No a jak se zastavím, abych si odemkl dveře, tak mě ten prach, který jsem zvířil dožene a než otevřu, tak si na mne hezky sedne.
Tak tedy svlékám oděv a spěchám do své pracovny. Obřadně vyndám z peněženky výplatní pásku a pokládám ji s blaženým úsměvem na rtech na stůl. Otevřu šatník a vyndám si nažehlené černé kalhoty, bílou košili s modrými pruhy a černou vestu. Z horní police sundám zelený kšilt a klotové rukávy.
Řádně oděn a upraven pro pečlivou numerologickou práci a jsa zasvěcen do tajů účetních stran má dáti - dal usedám k lakovanému stolu. Otevírám černý blok s tvrdými deskami, ze šuplíku vyndám imitaci psacího pera Parker a s nadšením malého dítěte se pouštím do zapisování magických čísel.
Že nejsou čísla magická? Jakpak by ne. Tu kupříkladu numero uno. Jednička.
Nemá dělitele, ale lze jím dělit každé přirozené číslo. Při násobení jedničkou se žádné číslo nezmění a každé číslo s výjimkou nuly vydělené samo sebou dává číslo 1. Řekové věřili, že číslo 1 označuje podstatu, z níž byl stvořen celý viditelný svět. Jednička zahrnuje mužský i ženský princip, harmonii i chaos. V bibli vždy označuje výslovně jediného Boha, v numerologii reprezentuje jednička Slunce.
Ale to odbíháme. Tak tedy začínám přepočítávat. Má dáti - dal. Co to? Výsledek mi vychází v červených číslech. Zkouším tedy počítat znovu. Zapeklitá práce! No a tu najednou se to stalo... Zatr, sakr... kleji rozhořčeně jako Krkovička, kupec a sedlák v jedné osobě.
Z mého výstavního bloku na mne zírá modrý flek přes tři řádky. Čert aby vzal imitaci pera. Vytahuji piják a nasávám. Skvrnu do savého papíru samozřejmě! No a po chvíli je kaluž inkoustu pryč. Nicméně ohavný pozůstatek po nekvalitní práci soudruhů z Číny, kteří vyrobili onu imitaci s názvem 墨水笔 潘克尔 , se prostě odmítá ztratit. „Zmiz mi z očí ty modrý hnuse!“
Rozzuřen odcházím z pracovny a v kuchyni do sebe vztekle tahám dým z cigarety. Za chvíli se v kuchyni nedá být. Než se uklidním, vytáhnu tři cigarety. V krku mne pálí, oči mi slzí a v nastalé mlze tápu rukama, abych otevřel okno. Srážím při tom ze stolu hrnek s čajem, který jsem po snídani po sobě neuklidil. Hrnek se rozpadá na desítky střepů. Otevírám okno a za mocného chrchlání vyháním kouř z kuchyně. Dole na chodníku vidím sedmdesátiletou sousedku z přízemí, jak stojí na cestě a vyděšeně zírá na naše okno.
Chci na ni zavolat: „Nebojte se paní Malá, nic se neděje,“ ale vychází ze mne jen hluboký kašel. Na svých sedmdesát si to paní Malá po počátečním šoku docela metelí domů. Zalézám do bytu a chci se napít vody. V tom šlápnu na střepy z rozbitého hrnku. Ajajaj! To je bolest! Poskakuji po jedné noze. Pajdám do koupelny zanechávajíce za sebou krvavé šlápoty. A tak si sedím na vaně, nadávám na číňany, na fabriku v Kutné Hoře, na tu bábu z přízemí a vůbec na všechno kolem a snažím se vyndat střepy z chodidla. A pak že je účtařina bezpečná. Teď již vím, jak se cítil pan Fantozzi...
Zdroj foto: GooGLe