Tak tedy vězte, že obě tato ustálená slovní spojení pocházejí ze 14.století! Z doby velkých morů. Apokalyptická epidemie Černé smrti po roce 1348 se sice Českým zemím vyhnula (Asi proto, že Karel IV. se usilovně modlil, aby se jeho milých zemí nákaza nedotkla...) , ale pár malých vlnek přesto dorazilo.
Enormní množství mrtvol bylo třeba odklízet zejména ve městech. Pracovníci tehdejší pohřební služby, to nebyla právě individua na morální a etické výši... I když se nevědělo, jak se mor přenáší, přesto byl kontakt s mrtvými chápán jako sebevražedný. Tudíž zmínění pracovníci vykonávali toto povolání proto, že nic lepšího nesehnali. A práci si zjednodušovali.
Objížděli město tlačivše dvoukoláky. Nakládali na ně mrtvé, vozili na morové hřbitovy, kde je shazovali do připravených jam, okamžitě je posypali vápnem a zasypali. Samozřejmě, že mrtvé okrádali. (Pokud nebyli už v hodně pokročilém stádiu rozkladu.) Takže u té profese zpravidla dlouho nevydrželi. Zpravidla se nakazili.
No a komu by se chtělo objíždět město pořád dokola? Když viděli, že někdo už je morem nakažený, tak aby si ulehčili práci, tak ho vzali taky. A mourovatý je zkomolenina z morovatý.
Takže platit jako morovatý... Kolik bys Ty, vážený čtenáři, byl ochoten zaplatit, aby Tě nešoupli na káru plnou mrtvol a případně Tě nepohřbili zaživa? Zaživa je ale zpravidla nepohřbívali. Oni jim už na káře dělali problémy... Nejjistější bylo je dorazit ještě před naložením...
No a prvním projevem dýmějového moru bylo kýchání. Pak to šlo tak rychle, že bylo za pár hodin hotovo. Kýchl jsi? Máš možná mor! Pozdrav (uzdrav) Tě Pán Bůh! K tomu se kýchající (potenciálně umírající) rád připojil: "Dejž to Pánbu..."
Tak kdykoliv kýchnete, vzpomeňte si!