„Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč a už jsme našli grál…“
Tento prastarý videoklip kapely Tři sestry k písni O strašlivé vojně s Turkem mi v současnosti stále více připadá spíše jako vizionářský než jako veselá legrácka, jakých tehdy Sestry natočily haldu.
V příběhu videoklipu se Fanánkovi „hrdinové“ dostaví na bojiště zcela opilí, protože zkrátka neexistuje tak velký problém, aby ho Češi nedokázali podcenit nebo dokonce ignorovat. A při prvním pohledu na nepřítele utíkají zpátky do hospody, protože považují za lepší se ještě naposledy opít než bojovat a třeba i zemřít nebo být zajati v boji za svobodu. A to i s vědomím, že zbytek života stráví v otroctví. Pravda, Fanánek zpívá, že zajatci jsou v Turecku „u vesel“, ale to je jen vtipná ironie, protože v tomto případě skutečně nejde o obrazné, ale o doslovné vyjádření.
V době, kdy Tři sestry píseň natočili (1995), jsme často Českou republiku považovali za (nejen) ekonomického tygra východní Evropy. Bylo to přehnané? Ano. Bylo to arogantní? Nepochybně. Ale přeci jen na tom bylo něco pravdy. Věci se měnily někdy až zázračnou rychlostí, vznikaly nové firmy, školy, nová média, dokonce i celé obory. Cestovalo se, poznávalo, studovalo… Naprosto netuším, kdy přesně jsme se z „tygra“ změnili na zemi, jejímž cílem je hlavně nic neměnit, nikam se neposunout, nikomu nepomáhat a jakékoli změny se děsit. Ale bohužel přesně v to jsme se proměnili. Dnes už nikomu nepřijde divné, že nás v mnoha ekonomických a sociálních parametrech dohánějí a předhánějí státy jako Polsko, Slovinsko, Slovensko, Estonsko nebo Lotyšsko. Přitom zrovna země Pobaltí začínaly s reformami později a z mnohem horšího postsovětského základu. Neuznáváme klimatické změny, i když by to pro náš průmysl s dlouhou tradicí výroby pro energetiku byla ohromná příležitost (výroba hydroelektráren apod.). Odmítáme euro, i když jeho přijetí plánuje už i Bulharsko a Rumunsko. A není to jen ekonomika. Odmítáme třeba i cizince, přestože tady zoufale chybí lidi na práci, nebo homosexuální sňatky, přestože už je schválila i Kuba. Odmítáme i korespondenční volby, školné, příplatky za lepší zdravotní péči a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Prostě jsme se jako stát zasekli někde v 90. letech. Lidi jsou tady pořád šikovní, pracovití a s úžasným smyslem pro improvizace (jeden z důvodů úspěšnosti českých emigrantů), takže o lidi se tolik nebojím, ale jako země či stát se prostě nikam neposouváme, nevyvíjíme a budoucnost je neradostná. A přitom tady není nikdo, kdo by nabídl státu pozitivní vizi, cestu, leadership.
Bohužel kromě toho, že nechceme reformovat ekonomiku ani společnost, začínáme už zpochybňovat i to zcela zásadní, svobodu a demokracii. Stejně jako Fanánkovi bojovníci tady stále více lidí říká, že je mnohem lépe užít si aspoň ještě chvilku v naší současné nehybné zatuchlosti a nic nedělat, než abychom za svobodu a své místo ve světě bojovali, nebo nedej pámbu, dokonce v tom pomohli někomu jinému. A to je hodně, hodně špatně.