Tak jsem se šel projít po zahradě, sviště zavěšeného na ruce a našel jsem spoustu hezkých obrazů. Našel jsem třeba rampouchy, jak si pomlau tály v jarním sluníčku. Hned jsem si vzpomněl, jak jsme s rodiči jezdili do Bedřichova v Jizerských horách. Tou dobou bylo v zimě opravdu hodně sněhu a my (děti) jsme v něm byly schopné dovádět až do naprostého promáčení všeho, co jsme měli na sobě:-) Součástí toho bylo také ocucávání rampouchů. Žádné fotky rampouchů z té doby teď nemám po ruce, ale byly to obrovské kusy ledu, které sahaly od střechy až po trávník. Chalupa vypadala jako by kolem sebe měla krápníkový plot. Samozřejmě, že i tenkrát nám rodiče zakazovali rampouchy olizovat, ale spíš proto, aby nám nějaký velký kus nespadl na hlavu. Představa, že by se svišť chtěl pustit do rampouchu teď, mi docela nahání hrůzu. Myslím, že víc než rána do hlavy by hrozila otrava nějakými chemikáliemi, co v tom ledu jsou. No, nějak mě zasáhla nostalgie nad tím, co se od mých dětských let změnilo a lituji, že naše dítě už bude mít některé věci úplně jinak.
Narazil jsem ale také na krásně, ze sněhu pučící krokusy. Sice jen jen v začátku, ale vždy jsou první známkou v zahradě, že zima opravdu odchází, tak mi vážně udělaly radost. Teď sedím u kávy, dívám se ven a těším se na jaro a všechno hezké a třeba nové, co s ním přijde:-))
Hezký víkend všem!