No ano, jsem poslední dobou jaksi kritický. Nejdříve Kájínek v televizi, pak Česká pošta, další nepovedená návštěva restaurace a teď zase děti. Slibuju, že tímto příspěvkem to končí. Zítra budu psát o dietě své ženy, která kupodivu funguje a pak mám v záloze jednu recenzi restaurace, kam si vás dokonce dovolím poslat:-) Tak to se mnou ještě dnes vydržte a od zítřka to zkusím trochu pozitivněji:-)
Jak už jsem tady psal, snažím se být ženušce své nápomocen a odebírat jí sviště seč mi síly stačí, aby se mohla povalovat nebo se, v lepším případě, věnovat něčemu bohulibému, třeba úklidu našeho skladiště.
Dost často to vyjde na ráno, ale vyrážím i odpoledne. Zatím to není na velké pochody, takže většinou jen nepohrdneme malým hřištěm, které máme za domem. "Houpy, houpy" se tam dá dělat docela obstojně, pískoviště a skluzavka také jsou a víc zatím není potřeba.
K mému potěšení jsem zjistil, že se na hřišti ráčí vynacházívati řada tatínku, jako jsem já, a to v průběhu celého dne a samozřejmě také mnoho maminek. Babiček a dědečků taky pár. Moje potěšení mělo ale velmi krátkého trvání, a to do okamžiku, kdy jsem zjistil, že dítě si na hřišti nehraje, ale chce, aby rodič pochodoval ze strany na stranu, případně točil kolotočem, stavěl bábovky, a prováděl další skopičiny, jen prostě sviště neopouštěl. O sociální interakci s ostatními rodiči tedy zatím nemůže být ani řeč. Oprášil jsem tedy mozkové závity, rovzpomněl se na různé říkanky a roztáčím kolo mlýnský a s kočkou dlabem kroupy a je to moc fajn.
Nevím, jestli je to mým věkem, že si dobře uvědomuji, jak pomíjivé jsou tyhle okamžiky a jak bezva je užít si co nejvíc, že o mě mé drahé robě tak opravdově stojí. Když koukám kolem sebe, mnoho rodičů nepobíhá, říkanky nedeklamuje. (Pochvala patří prarodičům, dědečkové i babičky pobíhají celkem obstojně:-)
Starší děti si "hrají", často téměř nekontrolovaně, často dost nebezpečně, dětské výkřiky "tati/mami hele, jak jsem vysoko; koukej kde jsem, co mám" a podobně, zůstávají nevyslyšeny. Tatínkové sjíždějí internet, maminky pokuřují (v lepším případě za plotem, v horším na lavičce u hřiště). Děti méně pohyblivé jsou usazovány do pískoviště neb je poměrně vysoce ohrazeno a jen tak nezdrhnou.
Nechci být soudce a lát matkám (otcům) na rodičovské, že jejich hlavní náplní má býti péče o dítě a nikoli sjíždění FB profilů kde koho nebo hraní her. Dobře vím, že někdy je to pěkná fuška a jít si na chvíli odfrknout a nechat dítě na hřišti "svému osudu" je jediná cesta, jak se z toho nezbláznit. Nemyslím ale, že je to potřeba každý den ráno i odpoledne, jak jsem toho často svědkem.
Samochvála smrdí, ale i tak.. já se domů vracím s pískem v botách a každou bábovku, i tu nepovedenou se snažím pochválit. Myslím si, že je to důležité a zájem je něco, co můžu jako rodič vždycky dát, i když budu chudý a ducha mdlého. Tak mě jen mrzí, že takhle zjevně nepřemýšlí všichni rodiče, nebo alespoň ne ti z našeho hřiště.
A co vy, máte/měli jste či plánujete to mít jinak? :-)