Dnes jsem se stal svědkem velmi hezkého a nečekaného vyznání. Abych se k němu dostal, musím začít trochu ze široka, a to tím, že několikrát týdně navštěvuji svou babičku, která je v domově pro seniory. Je zvláštní tím, že je určen pro válečné veterány. Je tedy zřejmé, že osazenstvo je (v dobrém slova smyslu) značně opotřebované a zažít tak zcela "lucidní" projev, ať již mentální nebo fyzický, některého z jeho obyvatel, je téměř nevídané.
Při dnešní procházce chodbou jsem zaslechl tuto konverzaci:
Sestřička: "Tak pane Zelený, to jste rád, že tady teď máte paní.""
Pan Zelený: "Jo, jo."
Sestřička: "To se zase budete moct hašteřit."
Pan Zelený: "To ne. Ona si to nezaslouží."
Sestřička: "Ale víte, jak se to říká, co se škádlívá, rádo se má."
Pan Zelený: "No, to ne. Já jí mám rád. Já jí mám opravdu rád."
.....
Více už jsem neslyšel. A vlastně ani nemusel. Po návratu domů jsem téměř okamžitě začal hašteření se svou ženou. Mám jí moc rád, ale...občas to jde ztuha. No a pak jsem si vzpomněl na domácí přestřelky svých kamarádů a kamarádek. Naopak si nevybavuji, že by někdo z nich (sebe nevyjímaje), popsal svůj partnerský vztah tak stručně, hezky a zároveň nekompromisně.
Přemýšlel jsem pak o tom, jestli je to válečná zkušenost nebo jen naprosto jiná životní doba, která nás dělá netrpělivými, stále s něčím nespokojenými a neochotnými ke kompromisům.
Moje žena říká, že kompromis je daň, kterou musíme každý platit zato, že nejsme sám. Já s ní o tom často polemizuju. Když pak dojde na lámání chleba a já se zdráhám (někdy dost zarputile) ustoupit, bleskově vypálí, že se mohu vrátit se ke svému životu blouda a nepřizpůsobovat se ničemu. Přemýšlel jsem, jak moc člověk musí ustoupit, aby bylo jeho okolí šťastné a kolik ústupků jeden snese, aby zůstal spokojený on sám. Kolik ústupků a jakého druhu asi dělal pan Zelený a paní Zelená, když i po x desítkách let odmítají i jen připustit možnost, že by se mohli hašteřit? Obávám se, že i pokud nějaké dělali, ani si neuvědomovali, že tak činí. Proč to asi tenkrát šlo?...