Když mě minulý týden napadlo udělat miniseriál článků na téma: „Kam na kafe s dětmi, když venku prší“, ani ve snu by mě nenapadlo, že vyrazím také do samého centra Prahy, tedy na Václavské náměstí. Když už jsem se do toho pustil, tak samozřejmě navštívím i nějakou tu „herničku“ v některém z větších obchodních center, ale upřímně říkám, že si to asi nechám až na později, protože do obchoďáku se mi tedy opravdu nechce.
Každopádně dnešní rande s kamarádkou na kafe se uskutečnilo v hotelu Juliš na honosné adrese Praha 1, Václavské nám. 22.
Pro psaní tohoto článku jsem si o historii hotelu něco málo nastudoval. Zjistil jsem, že stojí na původním místě pozdně barokního domu U Božího oka, který si po návratu z první světové války koupil pražský cukrář Karel Juliš, se záměrem zbudovat zde cukrářskou velkovýrobnu. V domě přestavěném v kubistickém a později funkcionalistickém stylu byla nejprve cukrárna (no jak jinak, když dům patřil cukráři) s kavárnou. V letech 1928 – 1933 byl pak původní dům zdemolován a vystavěn nový devítipodlažní multifunkční objekt s hotelovými pokoji v horních patrech, které zde fungovaly jako rodinný podnik až do roku 1948, kdy byl znárodněn.
Původní určení si dům zachoval i po znárodnění. Hotel dále fungoval jako hotel, ovšem hotel Tatran. Kavárna, cukrárna i známé kino Paříž, které od 20. let fungovalo v suterénu domu, svou činnost také nepřerušily. Vlastnění státu se na budově bohužel nechvalně podepsalo a tak, když po roce 1989 hotel přešel zpět do vlastnictví rodiny původního majitele, ukázalo se, že rodina není schopna financovat ani nezbytné opravy a hotel tedy musel být prodán. Do současné podoby byl dům uveden při rozsáhlé rekonstrukci v letech 1998 až 2003.
Tak tedy, to byl poněkud obsáhlejší úvod k dále již obyčejným informacím o tom, zda se tady dá pobýt, vypustit sviště bezpečně do prostoru a dát si v klidu, alespoň ucházející kávu.
Než začnu s hodnocením, musím si trochu posypat popelem. Přestože jsem místo setkání vybral já, nenastudoval jsem si o jeho dostupnosti zhola nic. To se projevilo hned na začátku, když jsem nervózně přešlapoval před Jaltou a říkal si, že ty ženský jsou fakt děsně nedochvilný. Když jsem indiánskou chůzí přecválal půlku Václaváku (hotel Juliš se nachází v pravé spodní polovině, zatímco hotel Jalta v horní levé polovině Václavského náměstí...naštěstí ne naopak), bezradně jsem postával před knihkupectvím Dobrovský a nakonec skončil v silnici, odkud jsem se snažil najít nápis Juliš a identifikovat tu správnou budovu. Nutno dodat, že stejně bezradně jsem se rozhlížel po kolemjdoucích a snažil se poznat svou kamarádku. No, ještě, že nejsme stejný ročník! :-) Našla si mě, odvedla ke správnému výtahu, který je za skleněnými dveřmi v bočním vchodu a vyvezla do 8. patra, kde se kavárna s dětským koutkem nachází.
Dorazili jsme relativně pozdě odpoledne, někdy kolem půl čtvrté. Škoda, že byl dnes deštivý den, který nám bránil opravdu si užít to nejlepší, co kavárna nabízí, a to výhled. Jinak je prostor poměrně malý, nebo možná jen působí trochu stísněně. Řekl bych, že pohodlně se sem vejde tak 10-15 dětí, ale tak ve věku do 3 let. Pár starších kousků by to tam mohlo docela rychle rozsekat jako kůlničku na dříví. I vybavení odpovídá spíše menším dětem. Po celé hrací ploše je položen koberec s vysokým vlasem, což třeba naše dítě kvitovalo s povděkem, protože první pokusy o chůzi se tam dařily mnohem lépe než na naší domácí dřevěné (rozuměj kluzké a tvrdé) podlaze. Koukal jsem, že ostatní děti byly i úplně bosé. Také mě to lákalo, ale udržel jsem se! Kolem dokola jsou sedátka pro rodiče což je fajn. Hraček jsem tam moc nevypozoroval, nějaké knížky, drobnosti, ale nic velkého. Ono ostatně by to ten prostor ani moc neumožňoval.
Dal jsem si kávu. Tedy tentokrát jsem se rozšoupl a dal jsem si kapučíno. Nijak mě neoslnilo, ale ani neurazilo. Nápojů, a to jak kávovinových tak jiných, bylo na výběr mnoho. Hlavně několik „domácích“ limonád. Žádnou jsem neokusil a tak nebudu kritizovat, ale poté, co mi nedávno smíchali koupený malinový sirup s kohoutkovou vodou, hodili do toho hrst zmrzlých malin, to celé mi smíchali před očima a nestydatě to vydávali za „domácí malinovou limonádu“, jsem už k nápojům s tímto pojmenováním poněkud skeptický.
Co se týče poživatin, tak tam tedy pro mě velké zklamání. Ze slaných byl v nabídce pouze cuketový quiche (byť je to mé oblíbené jídlo, po své „herničkové tour“ ho asi pár měsíců vařit nebudu). Sladkosti zastupoval mírně ovadlý cheesecake a něco hnědo červeného, co neumím pojmenovat. Upřímně, ani jedno bych si nedal. Dle menu mají také štrůdl, lasagne a pizzu. Předpokládám, že odněkud donesené. To jsem nezkoumal. Zkoumal jsem, co obsahuje cuketový quiche. Slečna se na něj dlouze zahleděla a po chvilce váhání mi sdělila, že cuketu. Asi vás nepřekvapí, že s cuketou jsem počítal. Po další chvilce přidala rajčata, ale dál jsme se nedostali. Považoval jsem za zbytečné pídit se po dalších informacích, je ovšem jasné, že žádný kulinářský zážitek tady čekat nelze.
Co je však velmi příjemné (tedy alespoň pro mne bylo) překvapení, jsou ceny. Kdo jste si někdy v nedávné době dal něco v této lokalitě, víte, že Václavák prostě není úplně pro našince. No a tady byla porce quiche za 55,-, káva za 39,-. Až se mi chce říct za lidovku. Jasně, musíte k tomu přidat 50 Kč/hodina/dítě, ale pořád (třeba i se 2 dětmi) se mi zdá lepší se za deště schovat sem, než se mořit v nějakém dětském pidi koutku v běžné restauraci.
Přestože sem asi cíleně už znovu nepůjdu, tak jsem rád, že o tom místě vím. Někdy se to vážně může hodit. Navíc tady také mají hotelový bazén a plavání pro děti, takže to jde celé příjemně propojit. Pokud byste šli se svištěm plavat, pak je po plavání vstup do herny zdarma. Kolik stojí plavání, jsem nezjišťoval, sportovní aktivity si nechám na další sérii. Co jsem ale zjistil je, že v hotelu mají také šachovou kavárnu s šachovými stolky a dobrým vínem. Sem děti určitě nepouštějí!! Tipuji, že šachistů budeme mít na Steemit možná i o něco víc než otců, takže přeci jen mé zjišťování může být přínosné všem:-))
Francouzské kuchyni zdar a dobrou noc!