Tak 
Každopádně ve mně ty články probudili trochu jinou úvahu. Mně tu totiž jednou
Jenom takovej lehkej background pro ty, co nevědí, čemu se věnuju. Aby zhruba tušili, o čem mluvim. Tak já se věnuju pohybu. Ani bych tomu snad neříkal cvičení, protože spousta těch věcí vypadá jako všechno, jenom ne cvičení. Trénuju si hodně věcí a hodně věcí mě v tom zajímá. Není to třeba jen o tom udělat 10 kliků, 10 shybů a 10 dřepů a třikrát to zopakovat. Spíš je to experiment. Ptám se třeba sám sebe: "Co mi asi tak může přinést stojka?" A jsem zvědavej, tak se zkusim naučit stojku. A pak někdo zase třeba plácne, že hodinu stojí a nemrká. To mě taky zajímá, takže to začnu trénovat a zkoušim dlouho nemrkat. Jsem zkrátka zvědavej. A někdy se to samozřejmě zvrtne v to, že člověk trénuje něco, co v závěru zahodí a řekne si: "No to byla ale pěkná blbost!" Takže zkrátka pro mě je nějakej výzkum. Někdy něco zahodim a vrátim se k tomu za měsíce, jindy to zahodim úplně s tím, že je to k ničemu a jindy je to velice prospěšná praxe. V různých směrech. Něco mě třeba úplně zklidní, něco mi otevře dveře k jinýmu drilu, co se týče třeba síly. Jindy se sejdou dvě zdánlivě nesouvisející věci tak, až mě to samotnýho překvapí. Třeba teď jsem objevil techniku plavání a najednou mi seplo něco s dechem, o čem třeba mluví jóga.
No a jak se tak člověk věnuje různým věcem, tak se někdy dějou divný věci...
Člověk třeba stojí a dá si za úkol se nehýbat. Nic převratnýho. Jednoduchej úkol, kterej zvládne každej se dvěma zdravejma nohama. A jednou se mi třeba stalo, že se mi udělalo fyzicky zle. Jako od žaludku. Asi po 20 minutách stání mě polilo horko a měl jsem pocit, že se pozvracim. Takže jsem si musel opatrně lehnout, stočil sem se do klubíčka a asi půl hodiny jsem nebyl schopnej pohybu. A člověk si řekne, k čemu mu to bylo? Jenže od tý doby se něco hnulo a já můžu bez problémů stát třeba 45 minut. A to se zase dějou jiný věci. Třeba člověk usne. Už se vám někdy stalo, že jste střízlivý usnuli, zatímco jste stáli? Pro mozek je to docela šok, protože normálně odpočívá, když leží a někdo občas umí zaklapnout v sedě. Ale ve stoje? To je často novinka! Takže dojde ke zmatení všech smyslů a najednou jsem třeba při probuzení, když to se mnou hrklo, úplně ztratil pojem o prostoru a čase. Bylo tam zkrátka pár vteřin, kdy sem se nacházel v jakýmsi vzduchoprázdnu. Což nemyslim nějak ezotericky. Ale zkrátka sem nevěděl nic o tom, co je za den, kolik je hodin, jestli je světlo nebo tma, a v jaký poloze se nacházim. Než to mozek všechno zpracoval a ten vjem prostoru a času se vrátil, trvalo to zkrátka pár vteřin.
Pak jsem taky ve stoje omdlel. Teda nejspíš. Těžko o tom mluvit. Poslední co si pamatuju je, že mě od hlavy zalilo neskutečný horko přes moje ztuhlý trapézy a pak jsem se probudil na zemi. Nic mě nebolelo, nikam jsem se nepraštil, prostě jsem ležel rozpláclej na zemi.
Taky třeba jak člověk stojí ve tmě, tak se mu změní prostorový vnímání. Takže já třeba normálně můžu celkem v pohodě a suveréně chodit po tmě a rovnováha mi nedělá takovej problém. I když si třeba na něco šlápnu, tak to ustojim. Což je samozřejmě daný i jiným cvičením. Třeba stoj na jedný noze se zavřenýma očima. Zkuste to dostat z pár vteřin třeba na pár minut. Možná se taky něco stane. :) A možná ne
Stání ale není jediná věc. Pak jsou třeba cvičení, u kterejch je patrnej nahromaděnej vztek. To mám třeba vleže. A tady je třeba zajímavá otázka. Proč mám u stejnýho cvičení (nehýbat se ve stoje vs nehýbat se vleže) úplně jiný "problémy"? Proč mám v horizontální poloze (vleže) častějc vztek, zatímco ve vertikální poloze (ve stoje) ho nemám? Vysvětluju si to třeba tak, že ve stoje má mozek docela jiný starosti a to udržet tělo právě ve vertikále. Zatímco v horizontální poloze se může uvolnit. Tím pádem je tam větší náchylnost ke spánku a k tomu, se nudit a všímat si jiných pochodů. A to by člověk možná nevěřil, jak moc se třeba dokáže nenávidět. :)
Zajímavý jsou taky třeba oči. Já mám krátkozrakost. Pár dioptrií. A tak nějakým způsobem cvičim oči. Znám třeba holku, která tak strašně nechtěla nosit ve škole brejle, že tak dlouho mžourala na tabuli, až 4 dioptrie sundala na cca 1. Nedokážu posoudit, nakolik může fungovat například oční gymnastika a masáže očí (uvolňování svalů), ale nějakej smysl mi to dává, protože kolem oka je spousta svalů. Netvrdim, že mi to dokáže vyléčit krátkozrakost. A ani si to nemyslim, ale třeba mi to pomůže předejít zhoršení stavu...no a tak chodim třeba bez čoček a brýlí, nebo bez nich čtu a oči různě trénuju. Pak taky zkoušim nějakým způsobem potlačit jistý reflexy, jako je mrkání, což zase na druhou stranu nepovažuju za dvakrát rozumný, protože oči by měly zůstat ve vlhkým prostředí, pokud vim.
A jednou jsem třeba takhle koukal do svíčky a nemrkal. Po tmě. A měl jsem neskutečně silnej pocit, že dokážu obraz doostřit, jen to "něco" blokuje. Jako kdyby tam byla nějaká překližka a stačilo do ní jen drcnout a viděl bych ostře. Druhej den ráno jsem se probudil a nebyl jsem schopnej říct, jestli mám a nebo nemám čočky. Měl jsem pocit, že vidim úplně jasně. Trvalo to pár minut a pak se všechno vrátilo do normálu. Zase jako kdyby mozek spouštěl určitý obranný mechanismy a když je člověk vědomě nebo nevědomě nějakým způsobem vypne (aspoň na chvíli), tak se může dostat za ně a to jsou možná ty "zázraky", o kterých se tak mluví. Ono se nakonec říká, že člověk v narkóze třeba normálně dokáže udělat provaz (to je dát jednu nohu před sebe a druhou za sebe tak daleko, až si sedne na zem), ale jakmile se vrátí vědomej stav, tak lup a nejde to.
Ve cvičení se třeba často říká, že zkratky neexistují. Že si člověk musí všechno vydřít sám. Ale zkratky možná jsou. Jen pro majoritu společnosti není možná úplně nejlepší nápad je používat. Možná je lepší ta "sladká nevědomost".
Už koukám, že ten článek je příšerně dlouhej, takže nevim jestli to někdo dokáže vůbec dočíst do konce. Takže já už se odmlčim a zase něco popíšu příště. :)