Otužování
Poslední dva roky s ním trochu koketuju. Beru to jako určitej druh antifragility, vystavit se zimě. Protože já sem byl takový to neduživý dítě -bledý, hubený. Takovej ten klasickej chcípáček. A co jsem vždycky fakt nesnášel, to byla zima. Pak jsem narazil na Wima Hofa a přišlo mi to jako něco naprosto šílenýho. Ledová koupel? Jako fakt?! Tak to pro mě není. Jenže jak jednou zasadíte semínko...
Šel jsem na to odjinud. Skrz bosou chůzi. Nejdřív jenom v létě, potom i na jaře a na podzim. Vlastně jsem si ani ze začátku neuvědomoval, že to je (nebo může být) určitá forma otužování. No a pak jsem začal zkoušet ledový sprchy. Mno teda ledový...spíš studený. No a postupně ubírám teplotu, přidávám čas. Ne nějak systematicky, spíš jak mi to přijde. Dělám to denně. Žádná ledová koupel mě ještě nepotkala a asi dlouho nepotká. Nemám ani žádný velký ambice (jako že bych třeba v trenkách v únoru vyběhnul Sněžku). Dělám to čistě ze zvědavosti a zmíněný robustnosti. Člověk by měl nějakej diskomfort vydržet.
No a dneska jsem si poprvé zkusil udělat pár kroků ve sněhu. Nebudu lhát. Nepotkalo mě ani nějaký satori, neměl jsem ani mimotělní zážitek a nebylo to nějak zvlášť příjemný. Ale chtěl jsem si to zkusit. Zatim ani nemůžu říct, že by mi otužování něco speciálního přineslo. Možná za pár měsíců, možná za pár let, možná nikdy. Uvidíme...
