Běžný pohled z okna.
„Počasí, že by psa nevyhnal. Mlha, skoro prší, to zas bude den. No jo, podzim. O důvod více nevystrčit z baráku ani nos. Stejně ale budu muset aspoň na chvíli ven. Psa by sice nevyhnal, ale pes vyžene mně. Tomu je to jedno. Slunce nebo déšť, pořád chce ven na procházku.“
Pohled z venku.
Výhled z okna na první pohled nevěstil nic dobrého. Bylo krátce po slabém dešti a mlha putovala údolím. Dušičkový čas. Po dlouhé době cítil, že aspoň něco je v pořádku. Přiložil do krbu. Pohledem se ujistil, že hafan slastně chrní. Popadl foťák, stativ, hodil na sebe nepromokavou bundu a vyrazil na krátkou procházku. Netušil jestli něco vyfotí, nebo se bude jen tak procházet lesem. Prostě šel ven.
Přivítalo ho majestátní mlhavé ticho. Mlha a drobný déšť pokryly vše miliónem drobných stříbrných perliček, které se postupně slévaly do větších kapek. Na spadaném listí a listech trav se utvářela malá vodní zrcadla. Při bližším pohledu v nich bylo možné spatřit široké okolí. V jedné větší kapce spatřil svůj obraz. Trochu ho zarazil blažený výraz ve tváři, který si ani neuvědomoval. Přistihl se, že je šťastný. Měl zkřehlé ruce, za krk mu právě dopadla velká kapka ze stromu nad ním a do bot mu teklo, protože při zírání do kapky na listu šlápl do kaluže. To, co by jiného rozhodilo, mu dávalo pocit klidu a pohody. Jeho vědomí sice protestovalo proti pocitu štěstí, ale duše se nenechala z tohoto pocitu vyrušit. Dál si užívala tuto chvíli štěstí, klidu a pohody.
