Před pěti lety umřel Psí voják Filip Topol. Na ten den si živě pamatuju, bylo krásně, sluníčko hřálo a já chodil po Vinohradech vskutku královských nedaleko místa, kde Filip bydlel, a poslouchal. Ze spousty dokořán otevřených oken zněl klavír. Většinou z nahrávek, v jednom dokonce někdo opravdu hrál, nejprve Kruhy, pak Žiletky – jak jinak. Zazdil jsem všechno, co jsem měl ten den v plánu, a až do soumraku bloumal kolem. Včera se mi stalo něco podobného. Jen den byl mrazivý a okno se po několika málo minutách zavřelo, hudba ztichla.
Filip měl po kom být nadaný, v jeho rodu naleznete celou řadu významných českých osobností. Zůstaneme ale jen u přímé rodiny, jejíž tvorbou se jako červená nit táhne bolest. Karel Schulz, Filipův děd, napsal ten nejkrásnější román o kráse. Nejkrásnější češtinou. Jmenuje se Kámen a bolest. Ponoříte-li se do šestisetstránkového Buonarrotiho životního příběhu, těžko z něj na druhé straně knihy vyplavete stejní.
Rána do tváře. Na celý život poznamenán. Bolest a trýzeň odmalička, bolest ze všeho kolem mne, neboť vše mne vždy jen zraňovalo, v ničem jsem se nevyznal, trýzeň v marnosti všeho, palčivost úsilí již nyní se zmocnit! Hory bych chtěl proměnit v postavy, každý kámen ohnout do tvaru srdce, do žil mramoru přelít svoji krev a černý kámen by byl můj zkamenělý sen – – – A chtěl bych vyrůst nad všechny. Uniknout! Uniknout!
Se Schulzovou dcerou se oženil dramatik Josef Topol. Možná ho znáte spíše jako mluvčího Charty 77, neboť mu doba dlouhá léta nepřála a Josefovy hry se moc často neuváděly. Josef začínal spíše zvesela, jak už to v mládí bývá, ale k rodovému bolu se u her Sbohem, Sokrate! nebo Stěhování duší dostává také. Ukázku bohužel nemám po ruce a hledat ji by postrádalo autenticitu.
Pro mě osobně jsou ale zásadní Josefovy děti – Jáchym a Filip. Starší Jáchym se nejprve stal básníkem a později i prozaikem. Úvod básně Je tam se mi do článku krásně hodí, celý rod by jej mohl mít v pomyslném erbu:
Pořežu si záda
abych věděl že to jsem já.
Když to bolí není to herec
chůzi upravenou náplastma.
Hned do prvního románu Sestra podle svých slov Jáchym „narval dobovej chaos“ a myslel si o něm, že nikdy nevyjde. Vyšel česky i v překladech. A pro čtenáře je to při srovnání s Kamenem a bolestí úžasný posun ve způsobu psaní, ale když se nad oběma knihami pořádně zamyslíte, asi v nich naleznete stejný způsob myšlení. Ono se prostě jinak píše o renesanční Itálii a divokých devadesátých letech v postkomunistickém státě.
I další Jáchymovy romány stojí za to, za sebe mohu rozhodně doporučit minimálně Anděla a Kloktat dehet. Na poezii zdánlivě zanevřel, ale jeho texty zhudebnila Monika Načeva nebo Filipovi Psí vojáci. Třeba Ohnivou vodu:
Moje sestra je Ohnivá voda
říkám jí: miláčku
říká mi: něho
Filipem jsem začal a Filipem skončím. Kdo jste nestihl vidět a slyšet Psí vojáky živě, už to napravit nestihnete. Můžete to napravit alespoň poslechem nahrávek a živáků. Nepříliš známý (a neprávem!) je Filipův melodram Střepy, podle mého názoru vůbec nejlepší české konceptuální album. A ano, znám třeba Kuře v hodinkách od Flamenga nebo Nanoalbum od Tata Bojs. Tady je bohužel pořadí skladeb přehozené, pusťte si je podle instrukcí v komentáři:
Škoda, že bolest bolí…
