Že jsem ryba vltavská asi všichni víte. Že jsem také zasloužilým kavárenským povalečem jsem tu párkrát zmínil, ale to mohlo snadno zapadnout. Nicméně ano, je to tak. Vyrůstal jsem po kavárnách a jako nonšalantní bonvián, o němž pěje regionální buránek Xavier Baumaxa, jsem tam vysedával i s dívkami, které stvořil Bůh. Ten jazzový feeling si zapamatujte, bude totiž oslím můstkem dnešního večera.
Jako kavárenský povaleč jsem byl zrazen, když moji věrolomní kolegové vytvořili supertajné uskupení, o němž se dočtete v každé internetové diskusi. Jsou to ti, kdož ovládají polovinu politických stran, většinu prezidentských kandidátů, skoro všechny noviny a televize a vůbec. Když se tahle parta dávala dohromady, čert ví, proč mě vynechali. Takže si teď na ně můžu plivnout, že...
Ale plivnu si jindy, to už třeba budu vědět na koho. Pražská kavárna je opravdu z mnoha důvodů velmi specifickou subkulturou, ale zdaleka není homogenní. A já se k ní přimotal, ještě než to začalo být cool, a ještě než jsem dostal občanku. Ve skutečnosti mě mnohému naučila, protože po pražských kavárnách (často v závislosti na podniku) vysedávají lidé mnoha názorů a ideologií, potkával jsem a potkávám prakticky všechny od anarchokapitalistů i obyčejných anarchistů na straně jedné až po marxisty (ty opravdové marxisty, kterým je KSČ i KSČM k smíchu) na straně druhé. Když víte, kam zajít, potkáte prakticky každý názor snad s jedinou výjimkou. Národnímu socialismu se moc nedaří.
Ve skutečnosti se národnímu socialismu (neboli nacismu) v zemích Koruny české obecně moc nedaří. 
Leč zpátky do kavárny, ve které právě sedím. Naučila mě spoustě věcí, které se teď snažím předávat dál i tady na Steemit. Zejména schopnosti věcně argumentovat, vyvarovat se argumentačních faulů a rozlišovat mezi člověkem a jeho názorem. Napadat (v rámci dialektiky a férové argumentace) názor je v naprostém pořádku, napadat jeho nositele (nebo sloučit nositele názoru a názor do jedné napadnutelné entity) nikoli.
Poslední dva a kousek odstavce, čestné rybí slovo - už nebudu odplouvat k jiným tématům. Pražská kavárna je asi jediné místo v republice, kde vám slepý Polák doporučí jednu z nejlepších knih, kterou si kdy přečtete (a která trochu paradoxně nese pro dotyčného, který v životě neviděl barvy, nepochopitelný název - Nabarvené ptáče). Je to totiž jedno z mála míst, kde se slepý cizinec nebude cítit hloupě.
A tak pro vás mám v polovičním odstavci kulturní tip. Nebo inspiraci. Mrkněte na dokument o Rudy Linkovi. I když vás třeba nebaví jeho hudba ani Bohemia Jazz Fest, což je úžasná věc, kterou Rudy pořádá, mohl by vás zaujmout jako osobnost. Je to takový protipól českého čecháčka. (A tak zní oslím můstkem jazz)
