Přátelé, zítra musím komponovat, už zase nespím, třičtvrtě na dvě (skoro).
Chtěl bych tu mašinu jednou ovládnout, jako to uměl Bartoň, trochu mě mrzí, že jsem největší dvatři (spřežka) dárky vybalil na jůtub už dřív. Můžu od něčeho alespoň slavnostně předávat noty, to ale musí alespoň nějak vypadat a alespoň z toho musí jít hrát.
Obojí zařídí Honza Rösner, šikovný notograf.
Ale co si počít s ostatními (?) (těmi pro které jsem nestihl skladbu?)? Bude jim stačit medovina z trhů?
Dětem určitě ne, ale ty to ani nesměj, tak asi skončím u dobrého lega.
Martička mi říkala, že psát si denně něco pro sebe by mi slušelo, že bych 'taky mohl psát dny'. A taky, že jo. (A takyžejo (spřežka)).
Jen ta hloupá posedlost, psát to správně i když o tom nikdo nic neví... Ach jo: Ale... Alespoň pro Anežku a pro Rubena mám dárky originální (a pro X, X jako poklad), ostatním můžu věnovat tichou noc. Tedy tu s velkým T.
A pro rodinku ve Švédsku jsem dělal ten minimalistický cyklus kreseb, docela hezký, pro uměleckou rodinu by se mohl docenit.
Vašík aspoň medovinu, Monča zatím nic, pivo nesmí, medovinu nesmí, těhotná nic nesmí. Je krásnější, než dřív, ale tahat na ní voňavku je urážlivé.
Zkusím prubnout megadárky.
Prosím Tě Honzo, to je pro holky úplně blbej nápad to lego, kdy ti dojde, že holkám se kupujou šaty a panenky?
Nikdy?
Tak zkus koupit to lego, no...
Já si za to alespoň vynadám, ale do takový věci se nevžiju, nikdy jsem v takové kůži nebyl.
A už jsem zase sprostej.
Zkusím miniaturu, maličkou, zejtra přes den, ano?
Stačí mi takhle málo? Ano? Opravdu?
Tak dobrou 2.