Hele máma se rozbrečela, když u mě má přespávat na Vinohradech a chtěli jsme k ní do auta dávat klávesy, abych si byt konečně zabydlel.
Rozumím jí, byla by to starost navíc a klávesy dáme do tátového...
Mám za sebou krásný den, na první procházce se psem jsem potkal Karla Matějku, dřív jsme se neznali, ale v sadu u něj pod kopcem mě sdělil, že jsme příbuzní přes rodinu Bechyňových, z kterých mám nejraději Hóňu a Kubu.
Tenhle Matějka má podle svých slov jednínnou chytristiku tlačítkový telefon, tak mě nevyhledá na sítích.
Maloměsto...
Pro život s hloupým telefonem jsem byl až do roku 2020, noty jsem četl z notebooku.
Dohromady cca 5km cesty.
Druhá procházka mě čekala celkem záhy, protože jsem stihnul zapomenout, že po mě máma během dneška chtěla uklidit nádobí (což jsem na povel táty večer napravil...), šel jsem za bráchou Vojtou na plantáž, kam jsme sázeli před lety perspektivních 5000 topolů, stará se teď o ní, když nemá práci, aby bylo bohatství množeno v rodině.
Cestou jsem potkal Petra Kotyka, držitele ceny PEN Klubu. Vídám ho zřídka, ale slíbil mi, že knížečku o impresionistických malířích mi při příští cestě do Strašecí hodí do schránky.
6km
Řekl jsem mu ať vzkáže pozdravy Vojtěchovi Mojžíšovi, který dělal na můj koncert kritiku.
Poslední byla cesta kolem rybníka 3km a pokec s Ráďou Náprskem u piva v hospodě, kamarádem z dětství.
Večer doktorka Závěšická, správná. Povedlo s e mi ji rozesmát.
Odeberu se asi k posledním věcem tohoto dne a půjdu spát.
H.