Je to pešek, když příliš rozumíte i na to, abyste museli i vidět.
Modifikace jazyka, které dnes používám já, jsou jména třech mých zvířat: Anina (zvaná Áňa a jindy Anna), Něňa (Nikoli né-na ani nána.) a Nyny (jako Ne-ne).
Zájmena v jazyce se mi tím už kurví a ještě víc částice: "Anno, Ani!" "Anino, ne!" "Né, Ani!"
Na Aninu to jde nejlépe, ale jaxe kurví takovej jazyk na Něňu?
To mi říkávala máma v dětství: "Úklid: A Ani ň na podlaze."
V poslední době mámu ujišťuju, že Něňa si hoví vždycky raději v postýlce.
Až teď, když jsem trochu z domu, pozoruju, jaké je s ní sraní...
Ne vážně: Dřív srala hlavně u sousedů, protože jsem jí včas pouštěl, dnes má víc kočkolitu...
Boha... poradili byste my dnes Vy, jestli se píše spíš 'kočkoliD', nebo 'kočkoliT'?
Už to zavání optickým klamem? To je jen velké T, polouvozovka a otazník... Číst se dá, ale na to, jak to formálně řeším dnes (a že je to asi proti pravidlům jazyka), asi sere pes.
Nemůžu vystát myšlenky na to, že tímhle džoukováním ovlivňuju třeba i takové věci, jako je uran a sluší se mi alespoň napsat, že kdybych to hrál ve Scrabblu, lze navazovat slovem buran.
A to už trochu jsem ne? Tak jaképak nebezpečné obohacování uranu?
Já se ve světě lautr hovno vyznám, ale hra se slovy mě uklidňuje víc, než zprávy, které nedovedu slyšet.
A nejhorší je, že to komentujou stejnými tóny, které jsem znal za mlada!
Kdy se nic nedělo!
Stejná dikce, stejné znělky, stejní lidé, ale já si z ČéTéčka prostě evergreen udělat nechci!
Ve třinácti jsem znal hudbu jako Led Zeppelin, Queen, Nirvana, Beatles.
A patnáctiletou pubertu mám zafixovaného Ravela, kterého jsem i obstojně hrál.
Ale vracet se k tónům, které znám ze zpráv a které hlásí prakticky jen katastrofy, se vracet v dospělosti nechci!
Chci vidět svět vzkvétavý, prosperující, ale upřít lidu, aby věděl, co se děje také nechci.
Chci tu vysněnou bublinu, v které se mají nejbližší rádi a starají se o sebe navzájem aspoň blbým: "Jak je?"
Možná přijde den, kdy si svými žvásty sám vymluvím tu vysněnou díru do hlavy, pak uteče všechen význam na věčnost a tam bude dobře, protože z té hudby, kterou znám já, může vzniknout jedině čarokrásný svět.
Jsem podobný Veknovi?
Jen ta díra v hlavě: Zkouším si jí vykecat, vyšmoulit, doděra-vět, prokouknout z vykoukání, a je s tím i hrozné sraní, jako když máte zácpu...
A jsem zoufalý, protože kdybych si jí vyšťoural kulkou v hlavě, tak podle všeho hlava přestane fungovat se vší panděratou parádou.
Drogy?
Nemyslím, že by tohle někdo vymyslel jen na drogách, na tohle musíte mít nadání, třeba se najde nějakej červ, kterej se živí mozkem, nejsou takhle náhodou udělaní Goauldi?
Myslím na červí díru na správném místě.
Egyptskou mytologii jsem nestudoval, ale na zbytečné sraní měli autoři pyramid podobné nadání jako já.
Ta ďoura, co jsme dělali s Pepou asi vejde ve známost jako pokus o div světa, ale bude to tak blbej pokus, že to zlidoví a já budu šťasten prohlašovat, že u mě žádné slovní spojení jako 'myšlení vážně', prostě nedává smysl.
Založím kromě 'mít rád nestačí' ještě organizaci 'myslet vážně nestačí' a: 'Někdy 'to' ani nejde'.
Závěšická to říkala mámě: "Nějaký bludy asi má, ale někdy má taky jenom hrozný kecy!"
Kecal jsem každopádně výborný, tak Ho nechte bejt, prej jestli je to v pohodě, se bude vědět až zas v pondělí.
To říkám na Zelený čtvrtek - Veliké-Noce rules.