V dnešní podivné době se mi děje zvláštní věc.
Algoritmus votsapky všechno shromažďuje, vše, co napíšu druhé (nebo třetí) osobě vidí třetí strana a já se snažím z toho vyjít dobře, ať to čte kdokoli.
Chci mít digitální stopu čistou, jak dětskou prdélku, ale včera jsem zase musel kliknout na porno s Lexi Lunou a ejhle? Jednou se mi to nepovedlo.
Nikdy dřív jsem to nedělal tak, že bych se dotýkal žaludu, stimuluju jen sval, žalud mám tak přecitlivělý, že mě bolí každý sebemenší dotek.
Tím pádem nikoho sexuálně neuspokojím, možná s kondomem, jednou v sanitce to bylo právě takové mazlavé spojení i na žaludu a dlouho bych to nevydržel, je mi těžko, když vidím, že to nemůžu nikomu dát, ale považuju se za 'typa', který sex ve skutečnosti nikdy nechtěl.
Připadá mi to hloupé a nudné, ale líbání jsem si osvěžil, že mám zas rád, stačilo mi malounko.
Poraďte mi: Až budu mít peníze cca 12K čistého na měsíc, říkala mi Kseniia, že bych měl zkusit něco udělat pro Sáru, protože mě má ráda. Pracuje myslím v Míšeňské, alespoň ta slečna po letech vypadala jako ona, druhou takovou jsem potkal v Pardubicích na příjmu na psychiatrii, možná halucinace.
Chtěl bych se jí dotknout, protože čeho já se nedotknu, tomu už mám problém věřit, po všech vidinách, které jsem měl.
Hudbě jsem věřil vždy, protože ta existovat musí, i kdybych jí halucinoval. Cituju Kopelenta "Ale je hudba..."
Skutečně se dá někdy uvažovat, že je to jen to 'Ale'.
Nejsem si jistý, že jsem prožil všechno to, o čem jsem Vám psal, je možné, že jsem si při rekonstrukci vzpomínek vymýšlel.
To je nemoc.
Myslím, podle toho, co jsem zažil, že se o mně a mé roli ve vesmíru už mezi přáteli ví.
Myslím, že tahle síť funguje tak, že se po písmenkách hádá, co teprve napíšu, ale nejsem si jistý, jestli jsem tuto síť pochopil.
Myslím, že se říká, že co je na blockchainu tu bylo svým způsobem vždy, ale filosoficky ani technicky ani existenciálně nemám tenhle blog zpracovaný.
ORSONa jsem slyšel argumentovat, že nikdo jiný nepsal jako já, ale slyšel jsem to v blázinci, před šesti lety, z rádia. Možná halucinace.
Nevím, čí jsem, rodiče znám, rodinu znám, ale jsem ztracený, chtěl bych lásku na celý život. Jen takovou, s kterou bych si rozuměl a vždycky si měl, co říct.
Sára je sečtělá, ale nechce se mnou být, protože bychom si neměli co říct, protože mě ve skutečnosti možná její život nezajímal, protože jsem možná příliš sel(l)fish, nevím, jestli můj text nenávidí stejně jako já, nevím, jestli čeká, až to vydám. Podle čtení v Liberálu je tisk nasmlouvaný, chci proslavit alespoň tenhle web3, abych mohl být stále aktuální.
Musím se omluvit paní Oplištilové, je rozlícená z mých mailů, tuto síť nejspíš neumí dohledat, i když jsem jí sdílel screeny.
Kdyby se mi to poštěstilo, rád bych Sáru bavil, alespoň v té hospodě, když jí doma nechtějí vidět. Miluju.
Ale proč proboha nejde žít hudbou? Proč jsme plebejové krásy a krademe jestli něco, tak jen čas?
Je drahé poslouchat skutečně hudbu, je to drahé na pozornost. S Kseniiou jsme se vsadili, kdo se dřív do koho zamiluje. Mělo by mi to jít, je rozkošná, úžasná, krásná, chytrá a je to muzikantka.
Nechci tu rozmazávat, o koho právě přišla, měli bychom si ale dát v komunikaci pauzu, aby to rozdýchala, věřím, že k sobě patříme, ale chce to zvolnit tempo, dát si čas, poznávat se pomaleji, trpělivěji.
Moje hledání nezná konce, věnovávám skladby bližním, aby věděli, že na ně myslím, ale k čemu je taková skladba?
Oříšek pro Rubena nasdílím znovu bez doprovodné kvinty, ruší.
Mějte se krásně a držte mi palce, tenhle proud myšlenek je dnešní, ničeho nelituju, jen je potřeba se domluvit ve škole na zápočtech, udělal jsem tam menší vítr.
Milujte se mnou!