Jagadadadadam?
Dnes jsem druhý den v Poněšicích, jeli jsme s mamkou na chatu školy, jsem tu s katedrou skladby.
Jednou jsem se omylem vyjádřil, že se nic tak hrozného přece neděje...
Měl jsem na mysli, že jsme skoro všichni přežili virus a na války jsem v tu chvíli nemyslel.
Ale ono se děje, po hodinách s Honzou Trojanem a Slavomírem Hořínkou jsme měli na programu Mr. Nobody against Putin.
Michal Rataj se podílel na oskarovém filmu, vynikajícím.
Dokument od pana Paši, který smýšlí demokraticky v nedemokratické zemi na mě zapůsobil, nevěděl jsem, že je země až do takové míry zasažená polopravdami, propagandou a nakonec i válčením jako takovým.
Říkal jsem předtím na otázku Honzy Trojana, jak vnímám světové dění, že se snažím velký a těžký až zlý svět nevidět, obklopit se vlastním uměním a žít v něm a říkal jsem, že to chci udělat jako dadaisté, když mám tu možnost.
Michal Rataj mi na to řekl, že je rád, že už na film nemusí koukat, tenhle kluk Paša riskoval kriminál, když odvážel 50kg harddisků s natočenýi materiály na západ.
Před večeří nám začal o něco příjemnější poslechový maraton, který vede Martin Smolka.
Máme za sebou jednu skladbu z Number pieces od Johna Cage, konkrétně skladbu 26 pro 26 smyčců na 26 minut, která byla podobně vynikající jako Become Ocean od Johna Luthera Adamse.
Máma si udělala výlet do Hluboké nad Vltavou a poznala zámek, já se bavím s mladými o hudbě.
Na hodinách ráno jsem řešil chybějící odstředivost a absenci evolučnosti v problematické sonátě a moll a využití dronů v nové improvizaci s Jirkou, padl i nápad mě a Jirku zařadit na HAMU fest.
