Jestli mám být upřímný, tak se Štědroněm ORSONem jsem se měl moc rád, se Štochlem moc a příliš nemoc rád a Bartoň byl slunéčko, jsem rád, že teď můžu vídat ORSONa a zavzpomínat si na moje hudebně nacionalistické tendence. HUdební nacionalismus, je jedno, každej ví, že v jinejch větrnostních podmínkách se to svádí a dělá jinak a kdo si to nepřizná, ten sexuálně nežije (Leda já). Tedy když jde o předehry v sólovce, zapnete nejdřív lezbický a pak přeskočíte na Kryssy Lynn a ta vás dodělá.
S hudbou je to jinak, poslouchám trpělivě každou skladbu, dokud nevykvete, přepínat je nadmíru nevhodné, nevhodnější, než přeskakovat nudné scény v péčku.
Jáchym Rejžek mi dnes řekl, že neví, jestli je mi 15, nebo devadesát, ono na mě věk podle toho, co si zrovna myslím neodhadnete.
Každopádně Fredyho exkluzivita (Jestli je to to, co si myslím), mě přitáhla poprvé k nástroji v Rudolfínu (Myslím, ten velký, tedy varhany).
Když jsem dobíhal na desátou, šel jsem zadem, abych ho potkal a na vrátnici se ptal, jestli jsem 'doběh' Fredyho, nevěděli jeho přezývku ani když to tam pořádal a nedokázali odpovědět, dokud jsem neprozradil, že je to ten pořadatel Alfred Habermann.
Objali jsme se i s přitisknutím uší.
Jsem odhodlaný jít i na druhou půlku soutěže, i když na vyhlášení nebudu (Nezajímá mě vítěz, ale nástroj.).
Jsem tu, abych se 'vrátil ke kořenům'.
(Kteří to jsou, už nevím.)
Mysli na Popelku, chlape...
