Dnes, při cestě na autem jsem se nějak zamyslel nad tím, jak si vlastně vznikají historické osobnosti, na které jsou následně celé národy hrdé. Nevím, jestli se mi to podaří přenést na papír, tak jak to mám v hlavě 😊.
Ty z vás, kteří nějakým způsobem sleduji dění v naší malé zemičce možná zaznamenali informaci o tom, že pánové Patrik Tušl a Tomáš Čermák byli nepravomocně odsouzeni za podněcování k nenávisti. Jedná se o dvě podivné postavičky bojující proti covidovým opatřením a aktuální podpoře Ukrajiny. Ani jeden z nich není zrovna intelektuál, takže své názory projevovali dost nevybíravými způsoby a činy. Ve výsledku si myslím, že trest je zasloužený, ale o tom primárně psát nechci.
Chci psát o tom, že v nějaké alternativní realitě, dojde v budoucnosti k revoluci.
Česká republika vystoupí z EU a stane se dalším státem Ruské federace. Staré pořádky skončily a je potřeba přepsat učebnice moderních dějin. Je do nich třeba dospat právě jména jako je Čermák, Tušl, Vrabel a mnoho dalších. Národ potřebuje své hrdiny, osobnosti, které svým pevným morálním ukotvením dokázaly v rozbouřených dobách upevnit pozici lidu a vykročit na tu správnou cestu.
Ano, škarohlídi by mohly oponovat, že třeba Tušl, který vyhrožoval své bývalé družce smrtí, nebo Vrobel, který už více jak deset let neplatí své dluhy, nejsou těmi ideálnímu občanskými vzory. Ovšem jejich přínos pro osvobození našeho státu ze spárů prohnilého západu je tak významný, že jejich drobné charakterové vady bychom jim měli odpustit.
Zní to dost děsivě, že? Otázkou je, jestli i my dnes nemáme národní hrdiny, kteří by v jiné realitě skončili neslavně jako blázni a podivíni.
Nejsem historik a nemám ambici jim fušovat do řemesla. Ale dlouho takto přemýšlím nad Ivanem Martinem Jirousem titulovaným přezdívkou Magor. Ten je veřejnosti známy asi zejména svou spoluprací s kapelou The plastic people of the universe a tím, že byl pro svou protirežimní činnost často zavřený.
Shodou okolností žil, nebo asi lépe řečeno se vyskytoval, ve vesničce Prostřední Vydří, nedaleko mého rodiště. A tak o něm mezi prostým lidem kolují do teď různé zábavné historky.
Mezi moje oblíbené patří ta, kterou mi vyprávěl pan Pittner. O tom, jak u Jirouse jednou byl budoucí pan prezident Havel na pár dní na návštěvě. Oba vyrazili do hospody a řádně se tam ožrali. Cestou zpět do Magorova sídla to vzali přes místní areál JZD, kde Havel padl do jímky s močůvkou, kdyby prý nebylo Magora, tak by se tam ožralý Havel utopil. Jestli je to pravda nevím.
Ale mám ještě další dvě historky, které mi vyprávěli očití svědci. Tím prvním byla naše učitelka češtiny ze střední školy, jež byla Magorovou spolužačkou z gymplu. Vyprávěla nám o tom, jak měli po revoluci slučák se spolužáky, na nějž dorazil i Magor. Hrozně se prý ožral, a nakonec se svlékl do naha a začal všem ukazovat svou mužskou chloubu.
O tom, že se Jirous nerad oblékal vyprávěl i můj bratranec, který je o pár let starší než já a účastnil se několika Magoriád. Magoriády byly takové hudební festivaly, které Jirous pořádal právě ve svém domě (zemědělský statek) v Prostředním Vydří. Na jedné z těchto akcí se Magor ožral, namazal se medem, posypal se pěřím z pěřiny, a chodil mezi účastníky s tím, že je anděl.
No a dnes se o panu Ivanu Martinu Jirousovi učí na školách, vydávají se o něm knihy a v jeho bývalém domě možná vznikne jeho muzeum. Těžko říct, jak by ho historie brala kdyby se narodil do svobodné společnosti a nemohl se realizovat jako bojovník prosti systému.