Tento myšlenkový pochod bych za normálních okolností, panujících na běžných sociálních sítích, na veřejnosti nikdy nepostoval, ale sem na Steemit je to něco jiného. Že by to bylo tím, že mě tady vlastně osobně vůbec nikdo nezná? Že by to bylo tím, že můj post upadne během několika hodin do hlubin zapomnění, takže mi nepřijde divné se o tento zážitek podělit? Kdekoliv jinde, všichni kdo mě znají, by jen kroutili hlavou jestli jsem si jí někde "nečvachtnul", ale tady by to možná mohlo někoho zaujmout... předem se omlouvám, že na lokality nebudu konkrétní, to není předmětem mého vyprávění.
Jako každý i já se svým způsobem oddávám každoročně nějaké té dovolené. Většinou převážně aktivní, ale nechám se přemluvit, abych si také zalenošil s rodinkou někde na té horké pláži. Průběh pobytové dovolené každý z vás jistě zná, koupete se v moři, válíte se na pláži, tláskáte do sebe nějaký ten pokrm a zaléváte vyprahlé hrdlo čím si jen vzpomenete. Jelikož jsem tvor po většinu dne převážně aktivní, koneckonců přeci jen jsem ještě v produktivním věku, většinu dne trávím v moři buď sbíráním kilometrů na hladině, to po té plavecké stránce nebo hledáním maličkostí pod hladinou. Pro představu, ač jsem vyznavač převážně horského a skalnatého terénu, přeci jen se občas nechám od kamarádů „hecnout“ a jdu si s nimi dát nějaký ten rekreační ponor s přístroji na hřbetech. Nicméně u rodinné dovolené nic takového zbytečného netahám, takže potápěčskou maskou a ploutvemi můj výčet vybavení, kterým zde disponuji, končí.
Předposlední den pobytu trávíme na jedné odlehlé pláži, zakouslé mezi vysokými skalisky na cípu poloostrova jednoho národního parku. Odpoledne se chýlí ke konci a slunce už pomalu sestupuje k obzoru. Lidé, kterých je zde poskrovnu, se pomalu vytrácí a my zůstáváme na daném místě skoro sami. Takové chvíle mám nejraději. Bez lidí, jen dechberoucí náruč oceánu před očima, nastupující klid, nikde žádné povykování, čistá příroda kolem, jenom ten příboj bušící do rozervaných skalisek a neutichající křik všudypřítomných racků...
Ze snění, které pozvolna přechází v lehký spánek, mě najednou vyruší zvuk padajících kamínků. Můj zrak sklouzne na nově příchozího hosta, sestupujícího po svahu dolů. Je oblečen v tenkém celotělovém neoprenu, v rukách nízkoobjemová maska se šnorchlem, ploutve, opasek se zátěží a bójka. To je vše co s sebou má. „Freediver" bleskne mi hned v hlavě.
Pro toho, kdo neví o čem je řeč, mám stručné vysvětlení, neb jak praví slavný výrok „proti vaší vůli vás opět trochu vzdělám“: „Freediving“ neboli nádechové potápění je potápění bez dýchacího přístroje, jen se zásobou vzduchu v plicích, kterou má potápěč z nadýchnutí se nad hladinou vody.
V dnešní době je to již oficiální sport zahrnující v sobě asi šest disciplín. Světová špička v nich neustále posouvá limity až za nepochopitelné hranice lidských možností. Jen pro představu, v disciplíně „No limits“ kdy se potápěč snaží dosáhnout co největší hloubky pomocí zátěže a poté vystupuje na hladinu pomocí lana a vztlakového zařízení (většinou vzduchového vaku) je rekord 214 m. V disciplíně „Statická apnoe“, což je výdrž v klidovém stavu na jeden nádech, kdy plavec splývá na hladině obličejem otočeným ke dnu, je rekord 11 min 35 sec.
Pro většinu zasvěcených, je však freediving stavem, jak se co nejvíce přirozeně přiblížit světu a životu pod hladinou v té nejčistší podobě, protože zkušený freediver ví, že i bez kyslíku dokáže ve vodě fungovat desítky vteřin nebo i několik minut a to dokonce i po výdechu.
Na pár okamžiků si nově příchozí sedne na břeh kousek ode mne a zahledí se do dálky, stejným směrem jako já... Po očku jej pozoruji a vnímám jeho počínání. Nastává chvilková relaxace, zklidnění dechu, tepu, vyčištění hlavy od myšlenek nasbírané za celý perný den. Tady je přestupová stanice stavu mysli, pod vodu nesmí jít v hlavě nic rušivého. Následuje pár dechových cvičení a já už vím, že můj odchod se prozatím odkládá. Naše zraky se střetávají. Osměluji se a ptám se, jestli bych se mohl připojit a jen tak se koukat. Doufám, že mi rozumí. Kývnutím hlavou a úsměvem mi dává zelenou a pomalu, dnes už ani nevím pokolikáté, se společně vydáváme do vody. Než-li si strčí náústek šnorchlu do úst, řekne jen: „just relax and enjoy it".
Pomalu plaveme, tlačíme bójku před sebou a vzdalujeme se od břehu. S hlavou pod hladinou pozorujeme po cestě ten život pod námi. Občas na nějakém místě zastavíme a já si užívám parádní viditelnost a nádhernou členitost pobřeží. Můj průvodce se vždy v určitých místech zanořuje a pomalými pohyby ploutví klesá směrem ke dnu, občas se v několikametrové hloubce zastaví a laškuje s místními tvory, kterých jsou kolem nás hejna. Jeho čas, který pod vodou tráví je pro mě neuvěřitelný. Já se potřebuji pětkrát vynořit a vydýchat, než on jednou vyplave na hladinu a to ještě z hloubek, kdy už ho ztrácím z dohledu. Začínám ho podezírat, jestli jeho matka nebyla náhodou mořská panna, teď už teda spíše dáma.
Čas plyne a já nedokážu odhadnout jak dlouho už jsme ve vodě, ale začínám pociťovat chlad, to není dobré znamení. Už toho mám taky za celý den dost a ještě cesta zpátky ke břehu, přeci jen jsme už dost daleko a já tu naší plážičku při pohledu zpět sotva rozeznávám. Bude čas se rozloučit... Najednou ten žabí muž něco rukama gestikuluje, na jeho klidné pohyby doprovázející ho po celou tu dobu je to do očí bijící, takže sundavám masku a pátrám pohledem kam ukazuje. Zhruba sto metrů od nás se co chvíli začeří voda a sem tam něco vykoukne na hladinu. Panebože, to se mi snad zdá, že by delfíni? Z jeho nadšení jsem to vytušil dobře. "Let´s go friend" zazní a znovu se do toho opíráme, srdce mi přeřadí na dvojnásobný výkon jak se snaží zvládnout ten příliv vzrušení a za okamžik jdeme pod hladinu. Chvíli nic nevidím, zůstávám zhruba tři metry pod hladinou a vypínám myšlení, ale znovu musím pro vzduch. A znovu. Až na třetí zanoření mám štěstí, podvodní savci se na nás přišli podívat. Mám pocit, že se mi na chvíli to srdce i zastavilo, tohle jsem nikdy nezažil. Najednou necítím radost, ani strach, ani zimu nebo únavu, na myšlenky není místo, vnímám jenom ten pocit tohohle setkání...
Nevím kolik jich bylo celkem, dva z nich kolem nás párkrát zakroužili ve vzdálenosti tak tří metrů a jelikož zřejmě někam pospíchali, hned zase zmizeli za svými druhy. Tento okamžik trval nejspíš jen pár vteřin, ale já byl jako paralyzovaný. Najednou zjišťuji, že díky naprostému uvolnění a poddání se tomu všemu, jsem stále pod hladinou a nemám potřebu se nadechnout, udělám dalších pár temp a stále nic. Že by tohle byl recept na přeměnu v obojživelníka? Ano, už chápu tu větu "just relax", chápu to a naplno si to užívám. Možná mám jen zpomalené vnímání času, nemám hodinky, takže se nemohu o nic reálného opřít, ale připadám si naprosto neuvěřitelně... nicméně pořád jsem ještě suchozemec a to mě nakonec vrací zpět na hladinu do reality.
Vynoření je jako procitnutí ze sna. O pár chvil později vyplouvá i můj společník a zubí se od ucha k uchu. Stručně spolu prohodíme ještě pár vět o tomhle neuvěřitelném štěstí. Já mu strašně děkuji, ale slunce olizující obzor mi dostatečně dává na vyrozuměnou, že na břehu mě netrpělivě čekají. A také pamatuji na pravidlo, že v nejlepším se má přestat. Teď už je opravdu čas jít. Loučíme se, on pokračuje na další podvodní toulku a já otáčím zpět ke břehu s hlavou už opět plnou myšlenek. Přeci jen je přede mnou ještě dobrá půl hodinka plavání, dnes to holt bude koupání až do tmy...
Nepátrám po tom jakou náhodou jsem si tohle zasloužil, jestli to bylo pro mě nějaké znamení, osud nebo jen náhoda, každopádně tímto zážitkem se ve mně cosi hnulo. Přehrával jsem si tuhle událost v hlavě nesčetněkrát a jediné co mi pak v duchu vždy zazní je: "člověk míní, osud mění..." Jak jsem zmínil na začátku, někdo nad tím bude kroutit hlavou, ale já tam v ten okamžik pocítil, jako by se ve mně cosi změnilo a nasměrovalo mě to na další cestu, o které jsem doposud neměl ani potuchy a které se chci najednou strašně věnovat...
Zdroje ilustračních obrázků:
https://www.divessi.com/
http://www.freediveutila.com/
http://www.sidetracked.com/
https://wallpapersafari.com/