Před tímhle teda smekám... jako žlutým trabantům jsem vždycky fandil, ale pouštět se na dachlu na několik tisíc kilometrů dlouhou trasu to už je pěknej masochismus :)
Jeho rozcuchanou hlavu a klukovský úsměv znají všichni, kdo sledovali dobrodružství žlutých trabantů. Teď se banskobystrický motorkář a cestovatel Marek Slobodník s přáteli rozhodl pokořit Afriku. A zvolili si stroje, které jsou k tomuto účelu „jako stvořené“: téměř padesát let staré Jawy Pionýr. Kupodivu cestu ze severu na jih kontinentu dokončili. Tady je Markova výpověď.
„Vždy jsme byli motorkáři, tělem i duší. Ale neměli jsme motorky. Nejlevnější stroj, který se dal koupit s papíry, byla Jawa Pionýr. Před devíti lety jsme s kamarádem Rasťom projeli na pionýrech kus Slovenska. A kupodivu se nás pionýry drží dodnes.
Afrika byla poslední a zároveň největší cesta. Podařilo se nám ji zdolat celou, od severu až po jih a ukázat všem, že na cestování netřeba nejnovější motorku od BMW. Urazili jsme 15 151 kilometrů. Naše stoje měly přibližně 45 let. Takže slušný výkon na maličkou 50 ku. Samozřejmě, nešlo by to bez náhradních dílů. Vezli jsme jich tolik, že bychom patrně dokázali poskládat další motorku. Kromě rámu jsme měli doslova všechno. Moje motorka nesla další dva náhradní motory. Milan, náš mechanik, měl v kufrech všechno ostatní, i proto nás téměř nikdy nic nezaskočilo. Příště bychom si možná přibalili více řetězů a výplet kol bychom udělali nový, protože špice odletovali každý den. Zejména v terénu, to je pro tuto motorku téměř největší problém. Tedy až po kopcích, které jsme zdolávali v Etiopii. Tam motorkář pionýra více tlačí než jezdí, ale aspoň neztratí kondičku.
Etiopie byla pro nás nejtěžší zkouška, nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Hned první večer jsme se skoro po..ali strachem. Byla už tma. Ve městě Aykel jsme zrovna dovečeřeli s tím, že jdeme spát někam za město. Startujeme motorky a najednou nás zablokuje džíp s 10 lidmi na korbě. Všichni mají samopaly a ptají se kam jdeme. Tvrdí, že jsou to policisté, i když spíše vypadají jako teroristé. „Za město nemůžete, tam vás zabijí,“ říkají policisté, co vypadají jako teroristé. Vůbec jim nevěříme, ale nechceme konflikt vyhrotit a tak jedeme za nimi v závěsu. Prý spát na policejní stanici. Kilometr za městem, po rozbité silnici a nikdo nikde. Zastavili jsme u jakési stáji a oni na nás křičí, abychom dali motorky dovnitř. Jediné, co nás napadá, že tohle nemůže být stanice a oni nejsou policisté a že jsme prakticky mrtví. Najednou se objeví chlap v uniformě, mluví anglicky. Neuvěřitelné. Je to opravdu policista a my neumřeme. Nikdy jsme se tak nebáli...
Do Etiopie bych se už vrátit nechtěl, naopak Mosambik byl super a pro mě top země z Afriky. Nevím proč, ale každá země, která byla v minulosti kolonizována Portugalci, je super. Perfektní lidé, nekonečné krásné pláže a miliony kokosů – vítejte v Mosambiku. Byl to takový malý ráj na zemi, kde jsme si odpočinuli.
Pro mě byla Afrika fakt zajímavý kontinent, hlavně úplně jiný, než všechny ostatní. O každé zemi jsem si před překročení její hranice myslel něco jiného, co jsem ve skutečnosti viděl. Z cesty jsme si přivezli hodně materiálu a nyní je čas dát ho dohromady. Vytvořit prezentaci a hlavně dokončit film, aby lidé viděli, že se zvládnout dá všechno, i to, čemu sami nevěří. My jsme nevěřili, že můžeme na pionýru projet celý kontinent. Je to přece ta „nejhorší“ motorka.“
více na: http://afrika.napionieri.sk