Nedávno se mě jeden přítel ze zahraničí zeptal, jak bych charakterizoval naši zemi jedním či dvěma slovy. Docela mě ta otázka zaujala a dlouho jsem o ní přemýšlel, ale pak jsem zjistil, že dle mého názoru je tím jediným možným slovem slovo skanzen, Česko jako země, kde se prostě nic nemění, jen se návštěvníkům i obyvatelům ukazuje, jak se kdysi žilo, a jak se tedy u nás žije dodnes.
Bohužel to není zrovna lichotivé hodnocení rodné vlasti, ale zato poměrně přesné. Jsem z jižní Moravy, jak dlouho se u nás diskutuje o dostavbě dálnice do Vídně? Čtvrt století, a na tom úseku, o kterém mluvíme (Pohořelice–Mikulov) se ještě nekoplo. Z Brna se dá k moři dojet bez porušování předpisů za 6,5 hodiny, ale málem čtvrtinu toho času strávíte cestou na hranice, i když na kilometry je to mnohem menší část celé cesty. Nebo Euro. Já neříkám, zda máme euro přijmout nebo ne, ale to, že už 20 let nejsme schopni o tom ani vést jakoukoli smysluplnou debatu, to mi opravdu vadí. Soudíte se s někým? připravte se na roky a roky tahanic, odvolání a odkladů. Chcete se projet vlakem po rychlodráze? Možná se toho jednou dočkají mladí, ale my starší už rozhodně ne. U nás prostě všechno trvá. Stavby dálnic, bytů, železnic, ale i zlevňování mobilních dat nebo výstavba Apple Storu. Rok není žádná míra, vše se měří na desetiletí. O důchodové reformě se začalo mluvit, když jsem byl ještě skoro mladík plný síly, a ejhle, stal jsem se seniorem a reforma stále nikde.
Jak je to možné? Mohou za to okolnosti, lidé, vlády? Vlády částečně ano, ale ve vládě se za ty roky vystřídal kdekdo, ale nikdo s touto zemí nikam nepohnul. Když jsou politici v opozici (jako dnes ANO a dříve ODS), tak vykřikují, jak by to dělali oni lépe, ale když se dostanou po volbách k vládě oni, tak najednou všichni otočí a nedělají taky nic. Takže to musí být něco obecnějšího, něco v nás, neochota měnit se a posouvat. Jako žili hobiti v Kraji a nechtěli nic slyšet o nebezpečích z Mordoru, tak i my si žijeme v naší Kotlince a příliš mnoho z nás nechce slyšet o žádných změnách. Vždyť i hlavní televize donekonečna opakují filmy a seriály z doby před rokem 1989 a tváří se, jako kdyby nebyl rok 2024.
Mám tuto zemi rád, miluji její přírodu, ale i její literaturu či hudbu, stejně tak jako mm rád české pivo nebo českou kuchyni. Ale kdybych měl svým vnoučatům dát nějakou radu do života vyjádřenou v duchu té úvodní otázky mého švédského přítele jedním nebo dvěma slovy, bylo by to nejspíš slovo „zdrhejte!“. Je to smutné, ale je to tak.