Konečně po dvou letech jsem dostal novou smlouvu na dobu neurčitou. V mém věku se již nikam jinam nehrnu a rád bych
zde chtěl vydržet až do důchodu. Čeká mě tedy ještě 7 let u firmy, snad to ve zdraví přežiji...
Je to pro mne docela důležité, mám pocit většího klidu a více sebeúcty. Pro starší lidi to je zcela normální jev.
V listopadu 2016 jsme s manželkou doplatili insolvenci, která nám trvala 11 měsíců. Museli jsme zaplatit celý dluh na 100%.
Přišli jsme také o vlastnictví bytu, ve kterém i nadále žijeme, ale již jako podnájemníci.
To vše se stalo vinou událostí, že jsme oba dva dostali výpověď z důvodu nadbytečnosti a dva roky jsme nesehnali práci
z důvodu diskriminace, jsme staří...
Nyní již jsme v pohodě, bez dluhů i iluzí z této doby.
Proto jsou pro nás dva důležité takové věci jako pracovní smlouva a podobně.
Můj vedoucí se ke mně choval jako milius, že je se mnou velmi spokojený a mohu si zažádat o zvýšení osobního hodnocení. To jednoho sice potěší, ale s vědomím, že nemají lidi se ta radost trochu snižuje. Už nemohou říkat, že za
vrátnicí čeká na moje místo 20 dalších lidí. Teď nabírají i lidi, co už jsou v důchodu.
Doba je pro zaměstnavatele zlá, v republice prý chybí 25000 pracovních sil a budou to zase řešit lidmi ze zahraničí.
To už tady několikrát bylo a když je dají na techniku, tak o tu techniku firma přijde, to také už bylo.
Ale jinak si nestěžuji, jen samé prkotiny a malé starosti. Když nejde o život, tak jde o hovno ( promiňte mi ten výraz, ale to
v tomto případě sedí ).
Nebo jinak, co tě nezabije, to tě posílí. Tak asi už budu nesmrtelný...
Jak to vidíte kolegové?
