V mém článku se vrátíme do roku 2014.
Je hezký, slunečný podzimní den. Dušičky.
Vyrážíme na procházku na trošku netradiční místo.
Někomu se může zdát trošku morbidní, každopádně prastarý hřbitov u kostelíka Sv. Jiří v Plzni - Doubravce skrývá zajímavé sochy a zákoutí. Má genius loci, ducha místa...
Společně se na něj podíváme...
Duše do nebes odešla a já zůstal na zemi... Smutný anděl
Kříže nejsou symboly smrti. Jsou to symboly přerodu, změny, symboly víry v život věčný...
Anděl v nebe malovaný. Že by se přece jen dočkal?
My bychom vzhůru k nebesům... Však naše křídla jsou z kamene jako křídla tohoto orla...
Stará kostnice - márnice se už nepoužívá. Je prázdná jako lidská beznaděj...
Stačí však trocha večerního slunce. A realita není tak smutná.
Čas se nachýlil. Opouštíme toto místo. Místo klidu a smíření...
Opouštíme večerní kostelík.
Je jako ostrov na rozbouřeném moři našeho světa. Pevný bod, ke kterému se uchylovali naši předci. Místo, kam můžeme směřovat i my. Bylo a je to refugium. Útočiště. V dobách zlých a nesvobodných. Místo klidu a rozjímání. Místo odpuštění a smíření. Místo oběti a lásky...
Symbol...
Nad řekou se pomalu stmívá. Bude noc. A vody řeky plynou dál a dál, aby se později rozpustily v moři a znovu se zrodily v mracích. Znovuzrozené kapky dopadají na naši zemi. Vytváří prameny.
Vytváří řeky..
.