Dnes jsem vyrazil na krátkou procházku do ticha lesních samot.
Abych se do lesa vůbec dostal, musel jsem překonat bahnitou polní cestu.
- Bahno. I to je jaro, či spíše předjaří. Tající sníh nám vytvoří takovéhle krásné louže. A hromady, hromady bahýnka...
Boty se mi začínají obalovat nánosy lepkavé hlíny. Brzy přicházím do lesa. Právě včas.
- v lese je příjemně.
Po mechových cestičkách se kráčí pohodlně a přebytečnou vlhkost zde pohlcují nánosy jehličí, humusu a žíznivé kořeny stromů. Slunce kouzelně prosvítá mezi kmeny a já směřuji dále ke Kamennému muži.
Okolní místa jsem navštívil už před zimou a popsal v tomto článku.
- kamennému muži někdo vytvořil nový obličej. Proč? Snad aby mohl vnímat nadcházející sílu jara.
- na svazích lesní rokle nalézám strom. Vytvořil si stabilní oporu ze svého kmene, či spíše z kořenů, které ho drží pevně v rozmoklé půdě.
- a jsem na místě. Lesní zákoutí s reliéfem sedící postavy a obrázkem sv. Josefa s Ježíškem. Místo samo působí trochu tísnivě, snad právě proto zde lidé zavěsili svatý obrázek, aby zlepšili jeho energii.
- nad roklí Radčického potoka na poli pomalu raší obilí.
Už se nemůže dočkat, až rozvine své plné klasy a zežloutne v les stébel vlnících se v letním žáru.
Bude si muset ještě nějakou chvíli počkat. Stejně jako listnaté stromy v rokli, které už pomalu připravují svoje pupeny, aby rozpraskaly pod přílivem nových, zářivých listů.
Náš společný výlet předjařím končí. Vezměte si spolu se mnou alespoň malý kousek jara do našich domovů a srdcí, ať nám vydrží co nejdéle.
Myslím, že zima letos ještě neřekla své poslední slovo...
