Tak už je to tady. Po více než sto padesáti letech půjdou plzeňské hutě k zemi.
Rytíř Emil Škoda by se musel v hrobě obracet.
Ano, taková Škoda! Obří lodě už nebudou mít hřídele z Plzně, ani elektrárny turbíny. Obří, 160 MN lis už nebude kovat rozžhavené výkovky.
Jas vysokých pecí vyhasl navěky.
Těžké strojírenství už nebude chloubou města. Škodovka sice jako taková nezanikne, zbude zde plno jejích divizí, ale její srdce, ocelárna, už dotlouklo.
Díky ruským majitelům skončila v konkurzu a nový německý majitel nemá zájem obnovit výrobu. Proč taky. Nevyplatilo by se mu to. Budovy zbourá a stroje si odveze či rozprodá.
I to je kapitalismus. Emoce musí stranou.
V Plzni snad není rodiny, jejíž nějaký člen by v minulosti nebo v současnosti nepracoval ve Škodovce.
Ano, i v mojí rodině takoví zaměstnanci byli.
Babička byla po válce jeřábnicí a bratr před pár lety působil ve Škodě Instav.
Asi je to život. Komíny hutí už nebudou znečišťovat plzeňské ovzduší. Huť odejde stejně tak, jako odejdou i poslední generace šikovných škodováků, kteří v ní působili.
Nechtěl bych být dělníkem, srdcařem, který v ní prožil desítky let a v poslední době mohl jen koukat na rezavějící obří lis. Buchar.
Bratr mi jednou vyprávěl, jak se mu rozbily hodinky a on je pak vložil na kovadlinu bucharu. Dokážu si představit, co s nimi udělal tlak 160 MN...
Vzpomínám si na dny otevřených dveří, kdy jsme byli svědky otevření žíhacích pecí a odpichu železa.
Byla to působivá podívaná. Cítil i tu hrdost, co české ruce dokážou.
Komunisté do budov Škodovky moc neinvestovali. Ale ani za čtyřicet let nedokázali to, co Rusové stihli za pár let.
I za komunismu měly naše výrobky zvuk, jméno, kvalitu.
Rytíř Škoda by se divil. Ano, rytíř. Ti, co se zasloužili o konec legendy, už nejsou rytíři.
Ti už vymřeli.
A s nimi jedna plzeňská legenda.
P. S. Místním lidem opravdu není jedno, že ocelárna skončila. Kdybych měl pár miliard nazbyt, koupil bych jí.
Takhle vám mohu jen v dalších článcích představit pár fotek z provozu. A to je asi tak všechno...
