Děti kolem mě houfně mávaly mávátky, zametaly jimi ulice a vymetaly kanály. Já jsem měl pouze československou vlajku. Vždycky jsem toužil po mávátku, kterým bych mohl zametat ulice jako ostatní děti. Chtěl jsem i sovětskou rudou vlajku, kterou též ostatní děti měly. Rodiče mi jí ale nikdy nekoupili.
Nemohli jí prý sehnat. Až za hezkých pár let jsem pochopil proč a přestal jsem po ní toužit...
Vzpomínám si též, jak jsme ve škole nacvičovali sestavy na spartakiádu. Byla to poslední spartakiáda, na kterou jsme se už nikdy nedostali a veškerá naše snaha tedy vyšla vniveč.
Vzpomínám si na pionýrský slib, který jsme složili pár týdnů před revolucí a nikdy už jsme mu nemohli dostát...
Ale stalo se a bylo to tak dobře. Soudružka učitelka se náhle stala paní a plno spolužáků to stále pletlo. Mnoho učitelů, co si donedávna zakládalo na oslovení "soudruhu" si teď začalo zakládat na oslovení pane. Ani já jsem příliš nechápal, proč by měli být ti učitelé něco jako moji rodiče, kteří byli vždy pan a paní, i když byli dělníci.
Jednou ještě před revolucí přišel tátovi nějaký úřední dopis a já, když jsem na něm viděl oslovení soudruh, rozčiloval jsem se, že táta je přece "pan", jak jsem vídával na ostatních dopisech.
Vyrůstal jsem v časech, kdy se hroutily zdi a stavěly nové mosty. Byla to doba, kdy se znovu potvrdilo, že nic není navěky. Bouraly se staré pomníky a stavěly nové, pokolikáté už?
Z památníku výročí 40. let KSČ se najednou stal památník obětem komunismu, jen se vyměnila deska a vybrousila rudá hvězda...
Mí rodiče mi nikdy nelhali. Nebyli revolucionáři, ale nepoklonkovali režimu. Byli a jsou to obyčejní, ale poctiví lidé, které mám velice rád. Chránili mě před nebezpečím, které mi tehdy mohlo hrozit. Jsem jim za to vděčný.
Když se po revoluci slavilo osvobození města Plzně a bílé hvězdy nahradily ty rudé, dostal jsem malou americkou vlaječku, kterou jsem si přál. Akorát to mávátko na zametání ulic se mi už asi nikdy, nikdy nesplní...
A je to dobře :-)
