Unfortunately, I have no time to translate this post to English. It discusses a father who has taken steps to ensure that his son, the first grader, has not been punished for ever forgetting his homework and whether homework is beneficial to everyone without exception. What do you think?
pixabay.com
Řeší to celý internet...
Téměř denně se dostane na výsluní nové kontroverzní téma. Kojení matek na veřejnosti, odstraněné kříže v letácích Lidlu, sexuální obtěžování, které zažil téměř každý, genderová rovnost, máslo...
Víte, kdo to nejlépe ocení? Blogeři, komentátoři, novináři. Je to takové denní zadání, o čem psát. Mě to celkem baví. Ráda diskutuji a přemýšlím nad společenskými problémy. Bohužel zjišťuji, že se nevede debata, nehledá se řešení, témata jsou pouze zneužívána k tomu, že si každý "mele to své". Stále do kola. To samé se děje v komentářích pod příspěvky. Dva tábory, hádky, sprostá slova, adorace nebo dehonestace autora.
Včera jsem četla komentář od Václava Klause mladšího. Domácí úkoly nemají oporu v legislativě. Nebo?
Klaus téma shrnul následovně:
jistý tatínek pomocí právního nátlaku zatrhl paní učitelce, aby dávala domácí úkoly jejich synovi.
Náš, nedávno zvolený, poslanec, bývalý ředitel prestižního gymnázia a učitel matematiky, si bohužel s dalším komentářem mnoho práce nedal. Odcitoval facebookový příspěvek od svého kamaráda a přidal pod něj větu o tom, že to vnímá podobně.
Co tento kamarád napsal?
Že je otec pološílený, zařídil synovi, aby nemusel dělat domácí úkoly, protože to syna nebaví. Následně vzpomíná na učitele matematiky a tělocviku, bývalého vojáka, jehož mottem bylo: "Když nemůžeš, přidej!". Na učitele, který se nebál dát žákovi facku, když se choval jako hovado.
Nikoho z nás nenapadlo jít něco někam hlásit, stěžovat si. Protože jsme všichni věděli, že je to v jádru naprosto senzační člověk, co zasvětil svůj život vzdělávání generací dalších lidí, dělá to asi za mizernej plat v kabinetu, kterej by ani jeden z nás dneska nebyl schopen považovat za kancelář.
A proč to píšu? No představuju si, že k němu nakluše nějakej "Táta parťák", co se mu zdá, že Ríša by neměl dělat domácí úkoly, protože to není ve školním řádu, potažmo ani v zákoně, a poslal mu dvacet e-mailů s tím, ať okamžitě zjedná nápravu. A že už mu to lajkovalo 1000 lidí na Facebooku. A že by taky neměl používat při hodinách geometrie kružítko, protože se Ríša píchnul do prstu a to kružítko taky není v zákoně a ani ve vyhlášce a ani ve školním řádu.
Ano. I my jsme na střední škole měli učitele, který se s námi nemazal. A bohužel, poté, co přišly nové pořádky, tak ho vyhodili, protože si na něj stěžovali rodiče.
Jaké měl tento pedagog metody? Dával nám složité testy a při každé chybě srazil stupeň dolů. Všichni jsme tak měli čtyřky nebo pětky. Výjimečně trojku. Byl to děsný puntíčkář. Ve škole měl na starosti kopírku. Když jste přišli do jeho kabinetu a zeptali jste se, zda si můžete něco okopírovat, dal vám přednášku o tom, že neví, zda je to z vaší strany možné, jestli vám třeba nechybí ruce. "Smíte? To ano, ale můžete? To nevím." Ve škole se vyprávělo, že jedna pedagožka zakopla na chodbě a řekla: "pitomej šroub". Načež jí tento pedagog opravil: "vrut paní profesorko, vrut".
Nebyl to však takový prevít, jak se zdá. Dusil nás, to ano, ale zároveň nás velmi pečlivě sledoval, jak se snažíme a na vysvědčení rozdal známky podle toho. Nikoli podle výsledků průběžných testů. Takže nás donutil pořádně se to naučit a v závěru byl spravedlivý.
Nějaký student to ale přes rok neunesl, stěžoval si, skončilo to u ředitele a pedagog byl odejit.
Něco podobného jste možná také zažili.
V každé generaci se myslím našel nějaký ten prominent, co si přes rodiče zařídil lepší zacházení. Myslím si, že dříve bylo více lidí zvyklých „držet hubu a krok“, dnes už to přestává být běžné. Navíc mnoho rodičů je přesvědčeno, že je jeho dítě výjimečné. Tak se stalo, že tady těch prominentů máme poněkud víc.
Znamená to však, že musíme odsuzovat veškeré chování této generace a obdivovat veškeré chování těch předešlých? Vždyť má babička ještě dostávala rákoskou přes prsty a musela sedět s rukama za zády. Ano, asi se toho pak naučila víc, ale bylo to správné? Měli bychom to zase zavést? Mnozí by řekli, že by si to ti dnešní mamánci zasloužili.
Co kdybychom ale ukončili emotivní diskuse a přestali bojovat za tu svou generaci, za svůj názor a začali přemýšlet o tom, zda ta druhá strana nemá alespoň v něčem pravdu.
Pan Klaus a mnoho dalších tatínka odsoudili a hned si jej představili jako namyšleného fotříka, co svému synovi přes právníky zařizuje to, že se může flákat. Podle mě se málokdo z nich obtěžoval přečíst si originální otcův status a trochu se nad ním zamyslet. Od facebookových diskutérů nic jiného ani neočekávám, ale od poslance, zkušeného pedagoga moderního gymnázia, bych očekávala mnohem více.
Pokud Vás téma zajímá, zde je originální příspěvek Táty parťáka.
Pana otce osobně neznám. Ani jeho syna. Nevím, jak spolu tráví volný čas, k čemu své dítě vede. Proto jej nebudu soudit. Velmi důležité bude například to, jak celou situaci synovi podal. Jak mu to vysvětlil. Jak jednal s paní učitelkou atd.
Co jsem si z toho vzala já?
Jedná se především o prvňáčka. To by mělo zaznít.
Sama si pamatuji, jak jsem byla nervózní z naší paní učitelky v první třídě. Mamka nás vychovávala sama a pracovala na směny. Často jsme tak byli sami doma, a bylo tak snazší zapomenout něco si nechat podepsat. Pamatuji si, jak jsem měla nechat v žákovské podepsat to, že pojedeme na výlet. Paní učitelka vždy kontrolovala, zda to rodiče podepsali a nadávala, když nikoli a často za to i dávala poznámku. Bála jsem se a podpis zfalšovala. Ale samozřejmě dost špatně. Tak jsem to zmizíkem vymazala a zkusila znovu. A znovu, až se stránka v tom místě protrhla. Dodnes mám zarytou scénu, kdy mě učitelka po té, co to viděla, vyvedla na chodbu a vyhrožovala kázeňským postihem za falšování podpisu. Byla jsem velmi hodné dítě. Tak hodné, že mě tato učitelka využívala, a když někdo ve třídě zlobil, posadila ho vedle mě, s vidinou toho, že se polepší. Stávala jsem se tak terčem blbostí, co ty děti prováděly. Jeden mi popatlal obličej klovatinou, jiný mi roztrhal sešit, další mi sebral penál atd. Mamce se to nelíbilo, a po té, co jsem přišla vyděšená po scéně se žákajdou, tak jí přetekl pohár a šla do školy. A kdyby se to dělo mému synovi, tak to udělám taky. Ne vždy je stěžující rodič nutně rodičem, který své dítě rozmazluje. Ne vždy jsou učitelé v právu. Sice není v pořádku falšovat podpisy, ale také není v pořádku děsit prvňáčky a kazit jim dojem ze školy jen proto, že zapomněli nechat podepsat informaci o výletu, nebo sběru papíru.
Zpět k domácím úkolům. I v tomto případě tatínek argumentuje tím, že se mu nelíbí, že je jeho syn z poznámky smutný:
Ríša si ty úkoly dělá skoro všechny sám, já jen nabízím předem pomoc, ale nechávám to na něm. A když to náhodou nevyjde, tak je z toho červená poznámka přes několik řádků, a smutný pohled prvňáčka, který mi to pak nese k podpisu.
Dále píše, jak sankce za nesplněné úkoly děti demotivují a vytváří jim k úlohám odpor. Že chce, aby jeho syn zůstal motivovaný. Dokonce argumentuje literaturou:
Z pohledu psychologů (Jana Nováčková, Peter Gray) je povinnost vynucená hrozbou sankce vnější motivací, která dlouhodobě nefunguje, a ničí motivaci vnitřní. Dítě na základě této vnější motivace plní úkoly ze strachu, aby nebylo potrestáno, a ne už toliko proto, že se samo chce něco naučit.
A v tomto s ním souhlasím. Každé dítě je jiné. Některé látku pochopí hned a společný čas s rodiči může využít třeba tak, že si spolu zahrají Scrabble nebo půjdou do přírody nebo do muzea. Co je na tom špatného? Jiné dítě potřebuje více procvičovat, pokud nebude, stejně dostane v testu špatnou známku a mělo by pak být na rodičích a pedagogovi, aby dítě motivovali k tomu, aby se škole věnovalo více formou dobrovolných domácích úkolů.
To, zda jsou pro děti vhodné známky či nikoli je již na další debatu, to už bych se rozepisovala hodně. Ale když se soustředíme pouze na téma domácích úloh, tak nemůže mít otec Ríši alespoň v něčem pravdu? Co myslíte?