Dokud si sama některé věci neprožiji, vnímám většinu mouder, útvarů lidové slovesnosti a citátů, se kterými se setkávám, pouze jako slova. Jejich pravá podstata na mě vždy dolehne až ve chvíli, kdy si danou životní zkušeností sama projdu.
Ani bych se nedivila, kdyby mi někdo řekl, že doktorand byl vynalezen členy vysokoškolské obce, aby měli na koho házet tu nejhorší práci. Pokud si chcete vyzkoušet zákon padajícího hovna v praxi, staňte se doktorandem.
Nejprve mi to nedocházelo. Pokračovala jsem dál proto, abych na té škole něco změnila, takže jsem byla ráda, že mohu opravovat zkouškové testy, připravovat přednášky, spolupodílet se na organizaci odborných konferencí, opravovat a konzultovat studentské projekty a domácí úlohy. Zní to hezky, že? Chyba lávky. Velký podíl doktorandské práce se skládá s činností, které mají asi stejný smysl, jako kontrola pečetí na muničním skladu.
Opravdu jsem při opravování testů nebyla přísná, ale nebylo skoro co opravovat. Kroutila jsem hlavou. Když jsem to však přinesla přednášejícímu, plošně všem přidal několik bodů, aby nemusel přidávat další termín zkoušky. Asi se nechal inspirovat prozaičkou Marií Majerovou, která prohlásila, že „s hloupostí se nepouští do boje ani pánbůh“. Celé mě to dovedlo k tomu, že jsem zkouškové otázky se studenty trénovala, abych měla co opravovat a oni to neměli úplně zadarmo.
Příprava přednášek spočívá v přepisu časových údajů v powerpointových prezentacích a v aktualizaci čísel norem a prováděcích předpisů. Je samozřejmé, že jiné změny v úvahu nepřicházejí. Zkusila jsem to jednou navrhnout, od té doby jsem na katedře za Hujera.
Hlavním pořadatelem konference, se kterou jsem pomáhala, protože jsem šla zrovna kolem, byl kolega, který se bojí létat a uvízl v Rusku (kvůli špatnému vlakovému spoji). Do školy to zavolal hodinu před zahájením konference. Já a ještě jeden doktorand, jsme byli nahnáni do malé učebny, a měli jsme za úkol rozdělit sedm propisek mezi dvacet plánovaných účastníků a připravit pohoštění, přičemž k dispozici jsme měli několik lahví vody a kávu, kterou jsme připravovali do litrové termosky v malém presovači v sekretariátu, hrneček po hrnečku. Z účasti na konferenci se omluvili všichni členové naší katedry, takže zbylo šest účastníků. Sice se nám vyřešil problém s propiskami, ale uřízli jsme si pěknou ostudu.
Na konferenci byl totiž pozván vážený profesor z Itálie, který měl zastávat funkci čestného předsedy hodnotící komise, a u kterého nikdo neočekával, že přijede. On však přijel. A to jako první. Do téměř prázdné učebny. Ve které jsme zrovna utírali stoly od celosemestrálního lepivého čehosi. Profesor nasadil americký úsměv, potřásl si rukou s našima rukama, netušíc jak staré hadry tyto ruce před chvílí hostily, a zeptal se, perfektní angličtinou, zda by bylo možné zapnout klimatizaci. Asi tušíte, že slovo klimatizace tato budova slýchávala pouze na hodinách předmětu Technická zařízení budov (TZB). Bohužel ani jeden z nás nevládl jazykem tak dobře, abychom pánovi něco vysvětlovali, proto jsme pouze řekli, že dojdeme pro vedoucího katedry, a poprvé jsem zažila úprk vykreslovaný v amerických animovaných seriálech, kdy za postavičkami ještě zůstane jejich stín.
Vedoucí katedry byl na cestě, ale prozatím nepřítomen, takže jsme byli donuceni paní sekretářkou, k návratu do temné přetopené jeskyně, kterou obývala "příšera" - náš zhmotněný strach z anglické konverzace. Naštěstí dorazil další host. Mladý, prosíravý kolega z jiné katedry, byl rád, že si může povídat s někým váženým, a navíc v angličtině (uznávám, že to je zde o nás, bez nás, proto buďte k tomuto kolegovi shovívaví, tato jeho vlastnost vlastně není vůbec špatná a v dnešním světě je velmi potřebná, navíc je to milý a inteligentní člověk). Profesora zabavil až do zahájení konference. Děkovali jsme v duchu za něj. Nevím, jak by to jinak dopadlo. Další čtyři hosté přijeli z Brna.
Rozdali jsme propisky. Přišel vedoucí katedry. Seznámil se s italským profesorem, proškrtal mu značně program konference, sám se na seznam pozůstalých nepěkně podíval, zhluboka se nadechl, zamyslel se a potichu nám oznámil, že si máme připravit také příspěvek. Znáte ty stresové situace, kdy jste jak v mlze, nějak to přečkáte a zpětně si to neumíte vysvětlit? Tak přesně tak vzpomínám na náš improvizovaný výstup v angličtině. Nějak to proběhlo, ale od té doby se škole, v době pořádání nějaké konference, vyhýbám obloukem.
To je vlastně to, co mě doktorské studium asi naučilo nejlépe. Chodit po špičkách, po ověřených cestičkách a moc neriskovat, že se přichomýtnu k nějaké nevyžádané práci.
Co se vám vybaví pod slovem automatizace? Wikipedie nám říká, že nám usnadňuje práci, a snižuje potřebu přítomnosti člověka při vykonávání určité činnosti. To souhlasí. Pod termínem automatizace si představím, jako tu určitou činnost, jakoukoli studentskou aktivitu související se studiem, jestli se tomu ještě tak dá říkat. Myslela jsem si, že když se budu opravování studentských projektů a jiných úloh, více věnovat, nejen opakovat dokola stále ty stejné problémy, přispěji tím k většímu pochopení problematiky. Nikolivěk. Čas mě naučil, že pokud chci své studenty něco naučit, musím množství jejich práce zredukovat, protože ať jim zadáte cokoli, vždy nějak vymyslí, jak do toho zakomponovat ctrl+c a ctrl+v. Jediná oblast, ve které se dá vzdělávacímu systému, ze strany doktoranda, nějak přispět, a na kterou jsem se rozhodla, z tohoto důvodu, soustředit, je samotná výuka, ale o tom až někdy příště.
Škola naučila své obyvatele pracovat v tak automatickém módu, že to až bolí.
Příkladem může být zkouška, která u nás na katedře probíhá v počítačové učebně a která je zpracovávána v Excelu. Na jednom z listů je pro zkoušené připraven test. Studenti zjistili, že v jednom ze sloupců jsou skryty správné odpovědi, aby bylo možné test rychle opravit. Takže se nám všechny testy vracely bez chyby. Díky tomu, na to pedagog, který je vytvářel, přišel a připravil na studenty léčku. Vymyslel naprosto nesmyslné odpovědi a zanesl je do skrytého sloupce, jako správné. 80% studentů tak odpovědělo, že požadovaná vlhkost pro pokládku dřevěné podlahy odpovídá vlhkosti místnosti, ve které byl po šest měsíců chován slon indický apod. Naštěstí alespoň těm 20% to došlo. Nebo o skrytém sloupci nevěděli a vyplňovali test poctivě. Co myslíte?
Samozřejmě zde shrnuji jen některé zkušenosti. Nemějte dojem, že je vysoká škola úplný Kocourkov. Dějí se tam i důležité a potřebné věci. Učí tam výborní pedagogové a jejich práce má smysl. Ale předem varuji každého, kdo by chtěl něco změnit, že až do toho světa vstoupí, zjistí, že je vše úplně jinak. Vlastně se těm lidem, kteří postupně přišli o touhu vkládat do některých věcí energii, ani nevidím. Je to všechno tak důležité?
Je lepší udělat si z tohoto života tak úplný a příjemný zážitek, jak je jen možné, pro případ, že smrt stojí za hovno, což, obávám se, tak nějak bude.
Irvine Welsh