zdroj: pixabay.com
Ke zpříjemnění posledního dne volna, ke kávě…
V poslední době se často bavím posloucháním cizích rozhovorů, teda hlavně těch dětských. Zjistil jsem totiž, nejenom že mají skvělý talent na tvorbu jazykových zkomolenin, ale že se umí dostat do situací velmi podobným těm našim.
Rozhovor, který uvádím níže je zkráceným přepisem tragikomického příběhu malého Roberta a malé Nory. Hrály si v malém lesíčku, Robert držel v ruce svůj klacek a těšil se ze své moci. Jenže věci nešly úplně podle plánu. Cosi se pokazilo.
Stalo se tak zhruba v 16:45 místního času, někde na zelené louce v Jizerských horách:
„Ty stůj tady!“ opakovaně vykřikl Robert, „a dělej, že tu jakože nejsem!“
„U toho ohniště stojíš a jakože nevíš, že jsem za tímhle stromem,“ dále vysvětloval Robert zírající Noře, jak to bude.
„S tímhle klackem to půjde jako po másle,“ spokojeně si zamrmlal a přikrčený se připravoval do bojové pozice, „to roseču a za chvíli ho hodím!“
„Takže ty jakože pořád nevíš, že tu jsem a já hááááážu klacek!!!“ vyřvával při krkolomném úskoku zpoza kmenu a klacek letěl někam k místům, kde předtím stála Nora.
Nora už tam však bohužel – nejakože, ale skutečně – delší dobu nestála.
Zato Robert stál.
Konec
…
A s podobnou situací, Roberte, se setkáš ještě mnohokrát.