Ahoj, vítám vás u dnešního příběhu. Na konci bude k příběhu důležitá informace, tak nezapomeňte přečíst do konce, můžete být překvapeni.
Nepamatuji si přesně kolik mi bylo let, který to byl den, snad jen to, že jsem byla nemocná a proto jsem nechodila do školy. Jako marod jsem měla postavené zázemí v obývacím pokoji, na roztaženém gauči, s čajíčkem, rohlíkem s nutellou a ovládačem od televize v ruce. Vůbec by mě v tu chvíli nenapadlo, že tento den mi silně zamává s city. Měla jsem fenečku, která už byla starší, bylo jí něco málo přes 12 let, v psích letech to tedy byla dávno starší dáma. V posledních dnech už se moc nenamáhala, nechodila moc daleko a zadýchala se při každém kroku. Věděla jsem, že brzy nastane její čas, ale nechtěla jsem si to připustit. Ale ten den nastal, a byl to právě ten den, kdy jsem byla nemocná doma. Pamatuji si jak za mnou přišla babička a řekla, že už dlouho nevydrží a já šla na dvůr a s pláčem ji pohladila. Pak jsem šla zpátky dovnitř. Po pár hodinách přišel taťka a oznámil mi, že naše fenečka zemřela. A že před tím než jí zakope do hrobečku se s ní můžu jít rozloučit. Já to však nedokázala. Tolik jsem brečela, že jsem nebyla schopná se nadechnout, natož tam jít a vidět ji ... mrtvou ... vidět, ne s tím vrtivým ocáskem a šťastným pohledem. A tak jsem nešla. A nebylo dne, kdy bych si to nepřestala vyčítat. Že jsem jí neřekla sbohem. Jednoho dne jsem seděla u počítače, už jsem byla zdravá a venku bylo krásně, když v tu chvíli jsem slyšela její štěkot... ten štěkot, který jsem tak často slýchávala ze zahrady. Vykoukla jsem z okna ven s představou, že ji tam uvidím. A já ji opravdu viděla! V šoku jsem běžela přes kuchyni nahoru na zahradu a hledala ji... ale nikde nebyla. Byli slyšet jen lehké ťápoty tlapek a její štěkot, jakoby stála přímo vedle mě. Myslím si, že se se mnou chtěla přijít rozloučit... A jsem jí za to hrozně vděčná :)
Vím, že tento příběh je kratší... je to z toho důvodu, že tento příběh není vymyšlený a nechci si přidávat údaje, které se nestali. Nechci tím říct, že jsem si stoprocentně jistá, že se stal. Možná to byl jen hodně reálný sen, ale doteď si pamatuji jak jsem na zahradu běžela, jak jsem ji viděla po vykouknutí z okna a jak jsem slyšela její štěkot. Je na vás zda tomu věříte nebo ne, já věřím, že se přišla rozloučit, ať již ve skutečnosti, nebo ve snu, prostě přišla:)
Mějte se,
Li♥