Nedávno se povedlo sezvat naší starou, celkem početnou, partu do hospody na Břevnově, kde jsme asi před dvaceti lety pobývali každou středu. Krom těch hospodských setkání jsme dělali divadlo, koncerty, vydávali si sem tam nějaký časopis a občas spolu vyrazili na výlet nebo delší zájezd. Každý z těch lidí mi byl aspoň něčím blízký, a protože dnes už se vídám jen s hrstkou z nich, těšila jsem se na pátek jako na Ježíška. Přišli skoro všichni a bylo to dojemný, jakoby ani žádný čas neodtekl. Definitivní propad do minulosti jsem zažila cestou na záchod. Moment, kdy člověk na chvíli vypadne z hospodskýho šrumu do ticha a ocitne se jen s připitým mozkem a známým zápachem. A tam jsem si říkala, je to stejný, nic se nezměnilo. Dokonce i ta proklatě rychlá propiska tehdejšího výčepáka...
Fotky co mi pak poslal kamarád, mi tedy na druhý den řekly něco jinýho a kocovina taky, ale co už.
