Opustil jsem posledně malého Járu, když mu bylo asi 11 a stal se úplným sirotkem. Byl odkázán na svou macechu. Mnozí útlocitní čtenáři psali, že by to chtělo trošku rozveselit... S tím, že osiřel, nic neudělám. Ale překvapivě ho teď čeká nejkrásnější období v jeho životě, na které bude do smrti vzpomínat.
Matka mu vybrala dobrou macechu. Nebyly jí dopřány vlastní děti a malého Járu milovala jako vlastního. Navíc měla neprovdanou sestru, která pracovala jako kuchařka v panském domě. Ta si Járu taky oblíbila jako svého. Takže děda si může být do smrti jist bezmeznou láskou dvou žen...
Jeho biologická rodina - babička a strýcové vyhodnotili dědovu materiální situaci nesprávně. Požadovali, aby Jarek nedokončil ani základní školu a šel zprvu načerno, od 15 již oficálně, pracovat. Macecha ale věděla, že ona je vdovou po železničáři, který zahynul následkem nezaviněného pracovního úrazu. Má proto nárok na vdovskou penzi. A Jára na sirotčí důchod. Zažádala... A oboje bylo uznáno. Prababička Žanda základní školu ukončila v sedmé třídě. Nebyla velký počtář. Ale přesto udělala svůj životně nejdůležitější výpočet. Když jí sestra Magdaléna pomůže a ona se uskromní a povede domácnost na hranici možností, tak Jarek, pokud na to bude mít hlavu, se může stát pánem! Vystuduje a bude mít maturitu!
Kvůli tomu se rodina rozhádala. Dalších asi 10 let se děda nebude stýkat s babičkou a svými strýci. Ale Žanda si prosadila svou. Byla totiž nesmírně energická a odvážná.
Děda s macechou se přestěhovali do vlatní Prahy, do Hloubětína, na Harfu. Šli za lepší školou pro dědu. Jednotřídka na periferii Prahy by naučila dědu sotva číst, psát a trochu počítat. Pan učitel řezal do dětí jak do vrbiček... Zajímala ho jen hudba. Dědův život ovlivnil naprosto zásadně. Zjistil, že děda má obstojný umělecký talent. Dobře kreslí a zejména, že má absolutní hudební sluch. Trochu s ním pak cvičil na housle, klavír a nakonec mu daroval stařičkou harmoniku-heligonku.
Před dědou se otevřel nový svět. Místo dvorku s chlívky ho čekal komfort pavlačového domu. Na každém patře kohoutek s vodou a splachovací záchod! Už nemusel pást kozu. Mohl chodit do kina, na koncerty, do divadel. Jako sirotek po státním zaměstnanci měl některé věci zdarma, jiné se slevou. Mohl si dokonce dovolit koupit opravdový míč! A macecha trvala na tom, aby nosil boty. Nerad, ale podvolil se.
Děda dobrou hlavu měl. Takže nastoupil na obchodní akademii. Když vyrazil z domu poprvé v klobouku a v obleku, strašně se styděl kohokoliv potkat... Už nebyl žádný hej, nebo počkej. Byl pan student!
Snad třetinu spolužáků tvořili Židé. Děda skvěle zapadl do kolektivu. Německy mluvil jako česky. Hrál víc než slušně na harmoniku a byl velký sportovec. Technicky na tom byl také dobře. Z nějakého časopisu si obsal návod na výrobu rádia. Nakoupil si součástky a sestavil vlastní krystalku... Trochu si pak přivydělával tím, že je setavoval i pro méně zručné, zato movitější spolužáky a udržovasl jim je v provozu.
Jeho nejlepší kamarád byl ze zámožné židovské rodiny. S dědou měli soucit jako se sirotkem. Strávil několikery prázdniny jako jejich host na chatě na Sázavě. Dělal slušného společníka jejich synovi. Věnovali se trampingu, udělali si vlastní kánoji. Táboráky, zpěv... Nádherná doba.
Jen jedna vzpomínka. Děda chodil čutat do meruny na Štvanici. Na jedné straně plácku čutali kulci, na druhé trénovali poloprofesionálové na ligový zápas. Kluci napodobovali jejich tréningové metody a styl hry. Když se nějaký hráč nedostavil (zaměstnavatel ho neuvolnil), jejich trenér si často vybral nejšikovnějšího kluka. Nejen do počtu do tréninku, ale i na ligový zápas. Děda nastoupil dvakrát, snad za Slávii. Hrál half-becka. Ve druhém případě ho plným jménem dokonce zmínil nějaký sportovní plátek jako budoucí fotbalovou naději... Děda dostal nějakou nabídku. Ale rozhodl se pro studium a profesní kariéru.
Jen taková. "Maličkost". Ale příznačná pro tehdejší dobu. Existuje jen červená karta. Ta se uděluje za úmyslný faul. Football je hra gentlemanů a gentlemani neporušují úmyslně pravidla. Pokud ano, tak to nejsou gentlemani a na hřišti nemají co dělat.
V roce 1928 nastupuje děda svoje první zaměstnání. Jako účetní na stavbu. Zastavím se u toho. Stavbyvedoucí, můj děda a mistři mají smlouvu. Stavbyvedoucí a můj děda berou měsíční plat. Mistři týdenní. Ostatní pracovníci jsou najímáni ten den ráno a po odpracování směny jsou vyplaceni. Druhý den budou znovu najati. Děje se to tak, že mistři si vyberou, koho chtějí, a přivedou uchazeče před mého dědu. Ten si je zapíše. Kdokoliv by se mu nelíbil, může ho poslat bez udání důvodu pryč. Má nakázáno odmítat pracovníky se známkami nemoci a kocoviny, nebo kteří se neosvědčili.
Pedasátiletí strejcové před dědou strhávají čepici a uklánějí se mu. Děda si vždycky vzpomene na svého tátu. Je mu trapně. Cítí se jako osmnáctiletý cucák, ketrým také je. Říkal, že nikoho střízlivého nikdy nevyhodil.
Děda má spoustu dalších, nezajímavých povinností. Mimo jiné jít každý den do banky vybrat peníze na mzdy. Po skončení směny mu mistři dovedou dělníky. Pokud mistři potvrdí, že ti pracovali dobře a splnili, co se od nich chtělo, děda jim vplatí plnou mzdu. V případě mistrovy nespokojenosti děda mzdu po rozhovoru s oběma podle své úvahy krátí. Dělník se může odvolat ke stavbyvedoucímu. Kdo to ale udělá, toho mistr zítra určitě k práci nevybere. A stavbyvedoucí vždy souhlasí s dědou. Oni dva musejí spolupracovat a věřit si.
Děda si užívá bohatství. Dokonce si na splátky kupuje novou heligonku. Dá za ni 1.600,- Kč. Je to koncertní nástroj. Děda má plat asi 450,- Kč.
Ale nic netrvá věčně. Přišel Černý pátek na Newyorské burze, 24.10.1929. Stavba se dokončí. Děda už na novou nenastoupí. Půl roku píše "ofěry" - nabídky na provedení stavby jménem své firmy. Ale žádnou zakázku nedostanou. Po půl roce si dědu zavolá pan majitel. Je s dědou naprosto spokojen, ale jak děda sám vidí, práce není. Děda je ještě mladý, nemá rodinu, poslední přišel, první odejde... V jedné obálce měsíční plat (to byla dobrá vůle majitele) a ve druhé doporučující pracovní hodnocení, samé superlativy.
Děda netuší, že bude bez práce dva roky. Nevezmou ho ani jako přidavače k zedníkům. Práce není. Zůstala mu k placení jen splátka na harmoniku...Zlatá dvacátá léta pro dědu právě skončila.