V různých obdobích lidských dějin se oceňují různé lidské vlastnosti. Včetně jejich nositelů, samozřejmě. Ty vlastnosti a nositelé, kteří jsou zrovna společnosti nejvíc k užitku.
V době, kdy byl člověk především lovec, se oceňovala hlavně síla a lovecké dovednosti. Staří se ještě v minulém století v prostředí Eskymáků (oni si říkají Yukki - lidé) dávali medvědovi. Společenství nemělo dost prostřekdů k péči o nepotřebné.
Zato v době zemědělské se začalo stáří oceňovat. Do čela společnosti se postavily instituce jako gerúzie (Slyšíte tam toho geronta?) nebo senáty (Senex... Toho senila tam taky slyšíte.). Teda byly tam postaveny. Protože doba zemědělská oceňovala hlavně zkušenosti. Před objevem písma víc než po něm...
V Číně se vykládala mravoučná historka o tom, jak maminka nechala umřít hlady svého vlastního kojenečka, protože kojila bezzubého staříka. Ten stařík byl pro občinu poklad. Pamatoval si, kam se schovat při stoleté vodě, kde nestavět, co dělat při lesním požáru každých padesát let... Co kde nesít a nesázet, na co si dát pozor... Kojenců si mohou napráskat... Staří jsou vzácní!
Pak ale vypukla průmyslová revoluce. A pokrok. Najednou přestaly zkušenosti z minula hrát roli. Co platilo včera, nemusí platit dnes. Všechno se zrychluje. Zrychlování se také zrychluje... Zkušenosti ztratily smysl. Z kdysi vážených stařešinů se staly fosilové. Geronti a senilové. Které nikdo nepotřebuje. Které nikdo nechce. O které se nikdo nebude starat, až to začnou potřebovat. Protože proč? Z hlediska rozvoje nových technologií nemá naše existence ani hodnotu, ani cenu. Medvědi jsou chránění, fosilové ne.
Jak to my, žijící fosilové, neseme? Asi jak kdo. Já docela dobře. Dávno se v ničem nesnažím konkurovat mladým. Obsadil jsem pracovní pozici, kterou mladí vykonávat nechtějí. Nikam se necpu. Mám to sedm let do předdůchodu... Pak začnu cestovat. Pardubice, Olomouc... Jsou snad stovky míst, kde jsem ještě nebyl a kam se chci podívat.
Už jsem si vědom, že se blíží cílová páska. (Mikoláš Aleš namaloval svého hrdinu, jak jede po cestě zakončené kremační pecí.) Postupně mě věci tohoto světa přestávají zajímat. Ještě tak to cestování... Ano, mám povinnosti vůči rodině. Musím šetřit silami. Ještě devět let to tu musím nějak doklepat... To bude synovi osmnáct. Jinak se v cílové rovince moc silami nešetří... Ale co ho vlastně můžu naučit? Můj svět zaniká. Staré už neplatí. Nebudu mu nakonec překážkou?
A spoléhám, že konec bude milosrdný. Senilita se ve starší literatuře, zasažené jazykovým purismem, překládá jako stařecká zblbělost. Já už na sobě pozoruji docela dlouho, že už to není jako zamlada... Začalo to zhoršováním zraku. A jde to dál... Brzy uvidíte na mých textech, že to se mnou začíná jít s kopce i intelektuálně... Budete svědky mého postupného odcházení v přímém přenosu...
