Tak tahle fotografie není úplně z Jičína, ale ze Sedliček. To je od Jičína asi dva kilometry. Tamnímu hřbitovu budu věnovat zvláštní článek. Fotografii jsem zvolil jako jakousi upoutávku...
Ale teď už v Jičíně jsme. Jičínská synagoga. Tahle je z II.poloviny 18. století. Čistý klasicismus. Nebudu dnes příliš psát o historii, ale o tom, co z ní zbylo a co na ni navazuje.
A z druhé strany... Architektonicky velmi čistý klasicïsmus. Ulice Židovská 103. V Jičíně historicky nevyrostlo ghetto. Jen jenda ulice. A tam to dnes žije kulturou.
V ulici bylo celkem 10 židovských domů + škola + synagoga. Před každým domem je v dlažbě vyskládaná římská číslice. Proč? Číslování domů u nás zavedl Josef II., samozřejmě. Křesťanské domy měly čísla arabská, židovské římská. Pro pořádek... Tolerance neznamená respekt.
Synagoga a škola jsou přístupné veřejnosti. A pojal jsem přesvědčení, že se tam pořád něco děje...
Byl jsem tam loni. Pak jsem zašantročil fotografie. Ke kterým se vracím až teď. Ale jsem přesvědčen, že židovský Jičín stále žije.
Protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo... I když samozřejmě. Nacisté zmasakrovali židovskou populaci v celé Evropě. Jičín nebyl světlou výjimkou.
Jako vždycky. Byl jsem tam krátce a s rodinou. Čas na fotografování jsem doslova kradl. Mnohá místa jsem prošel jen jednou... Kdybych se tam vrátil, fotil bych jinak. Ale čo bolo, to bolo. A o to se dělím. Třeba se tam ještě někdy vrátím. Ale to už není o Jičíně, to jsou mé sny o předdůchodu.
