Tak když už jsem to více méně slíbil... Včera uplynulo 585 let od nejkrvavější bitvy husitských válek. Byla to bitva závěrečná. Ale to její aktéři netušili ani před a ani po ní.
Co to bylo husitství? Z hlediska víry je každý ozbrojený boj ve jménu čehohokoliv špattný. Kromě prosté obrany životů. Takže bych náboženství překvapivě úplně pominul. Čechy byly relativně přelidněné. Nebyl dostatek zdrojů. A tak se ti méně šťastní, neuspokojení, vrhli na ty šťastnější, kteří naopak tonuli v blahobytu.
Válčilo se prakticky patnáct let. Přelidnění pominulo. Kdo mohl, utekl do zahraničí. Mnozí padli, nebo byli zavražděni. Epidemie, hladomory, požáry. A drtivá většina všech byla i uspokojena.
Církev byla zprivatizována, duchovní a mniši zabiti nebo vyhnáni. Jejich majetek si přisvojila šlechta. Dílem si ho přímo nakradla, kališníci, nebo ho dostala od panovníka za věrné služby, katolíci.
Města nahradila církev v zemském sněmu. Města na tom byla mocensky srovnatelně se šlechtou. A jednotliví měšťan byli bohatší než mnozí šlechticei. A koupit si adopci nebo pvýšení do šlechtického stavu, oženit dceru se šlechticem na oplátku za tučné věno... To nebylo nemožné.
Rolníků také ubylo. Mohli jednat se svými pány s vědomím vlastní vzácnosti. Robota existovala. Až 10 dnů v roce. Dávky... No, nějaké byly. Daně přímé i nepřímé také. A sem tam berně. Ale žít se dalo. Sedláci nějak mimoděk zbohatli. Chovali koně. A skoro každý uměl číst a psát. Jako důsledek husitství. A taky se každý sedlák uměl ohánět cepem nebo sudlicí a přehnaný respekt k pánům neměl...
A sedláci, měšťané a šlechta už nechtěli dál válčit. Začali se mít dobře. Chtěli si užívat života. I za cenu práce a míru... Patnáct let stačilo. Náboženství, nenáboženství. O kompromisech byli ochotni všichni jednat.
Ale byli tu tací, co válčit chtěli. Polní vojska. Říkali si sirotci. Na paměť bratra Žižky. Ti už nic než válčení neuměli. A nechtěli pracovat. Byli to profesionálové. Chtěli válčit až do úplného vítezství Boží pravdy. O kterém věděli, že nikdy nenastane. Chtěli válčit až navěky. Amen.
Byli tu tendence vyvést je z Čech a nasadit proti Turkům. Ale válčit s Turky, to bylo jinší kafe než spanilé rejzy na zahraniční venkov... Komu by se chtělo? K sirotkům se ještě přidali Táboři se svým městským svazem. Přeci jen, mír může nastat, až vyřídí Rožmberky.
A to byla obě vojska. Ti, co válčili, aby se už neválčilo. Tam bylo jedno, jestli katolíci, nebo husité. A proti nim ti, co chtěli válčit až do soudného dne. To byli vlastně vyznáním žoldnéři. Nebo zdivočelí kondotiéři. Jak chcete. Hlásili se k husitství. Ale to nebylo ani pro ně důležité.
Obě vojska se srazila. Existuje jen pravděpodobná rekonstrukce toho, co se vlastně stalo. O bitvě psalo mnoho lidí. Ale každý přece tenkrát věděl, jak se to seběhlo. Proč to znovu popisovat. Všímali si jen vlastního účinkování. Nebo bitvu tendenčně zkreslovali, aby vyzvedli zásluhu toho či onoho... Všichni se shodli jen na tom, že toho dne bylo od rána vedro a dusno. K večeru pak přišla bouřka.
Jisté je, že válečnická stran prohrála. A zejména sirotci prohráli. Táboři... Jejich vůdcové přežili. Tábor ještě postavil jedno vojsko. Druhé kategorie. Ale to už sloužilo jen jako nátlakový prostředek při jednáních. Přeživší válečníci uznali, že mír má něco do sebe...
Všichni se shodují na tom, že část radikálních husitů byla zajata a upálena ve stodolách v noci po bitvě. Mohlo to být na 700 mužů. Zdá se, že vítězové nabídli zajatcům, že kdo chce, může jít. Kdo se chce nadále živit válkou, ať jde čekat do stodol. Že s každým sepíší řádnou smlouvu... A tam je pak upálili. Možné to je... Jisté je jen to upálení.
Asi 1300 radikálů padlo v bitvě. Umrněných padlo na 500. Takže tak jednostranná bitva to zase nebyla... Taková zajímavost. Jan Čapek ze Sán vyvedl celou husitskou jízdu v počtu ai 700 jezdců a odjel s ní z bitvy, jakmile umírnění prorazili vozovou hradbu radikálů. V 19.století z něj dělali historici tu zbabělce, tu zrádce. V jeho době proti němu neřekl nikdo křivého slůvka. Jako zkušený harcovník zachránil jízdu z jasně prohrané bitvy a uchoval ji pro budoucí použití. Což bylo mírové jednání z pozice ještě ne zcela poraženého...
U Lipan husitství neskončilo. Naopak. Začala jeho lepší kapitola. Míroví a snášenlivá. Bez husitství by nebylo Jednoty bratrské a vůbec evangelictví. A v Čechách 15.století zavládla faktická náboženská tolerance. Na střeověké poměry. V době, kdy kolem nás řádila inkvizice, byli i u nás pronásledováni Čeští bratři a Novokřťenci i další... Ale jak.
Jiřík z Poděbrad chtěl ukázat Římu, že to pronásledování kacířů myslí vážně, i když si kompaktátní pojem kacířů vykládá jinak než pan papež... Jenomže míra pronásledování byla někde jinde než v zahraničí. Například biskup Jednoty bratrské úpěl v tuhém domácím vězení... Ale to už se k Lipanům vztahuje jen hodně volně.
P.S.: A příště Měnová reforma z druhé ruky
